 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
|
|
Zápisky z války Olympské
Je to tady. Po bezvýznamných šarvátkách, ve kterých se naše útočné formace procvičili ve střelbě na cíl (většinou pohyblivý) a obránci v diplomacii při jednání s nepřítelem, se konečně schyluje k důležité bitvě. Sebevědomí národa má své meze, ale najevo je dávají jen odvážní alibisté. Vždyť pozice nám hájí bůh a král v jedné osobě Hashan I. Dominující, na křídle máme dvorního mága Jarjagra, celá naše armáda je plná žoldáků - nejen z kanadsko-americké občanské války, a navíc jí vede zkušený generál Augutuzov. Proti nám stojí jen mírně nebezpečná sebranka s nejistým zázemím, ze které snad vyčuhuje jenom pár nic neříkajících jmen bratří Buráků a vedení jistého Vjáči Fetiše.
Téměř celý národ sleduje válku v přímém přenosu. Zpočátku se zdá, že máme navrch, dělostřelectvo pálí na plné obrátky, jakýsi Kadibulin od nás schytal nespočet střel... Ani jedna ho však neproděravěla naskrz. A pak to přijde. Probíhá druhá útočná vlna, když nějaký otrapastěžkovyslovitelnýmjménem znenadání nabíjí, střílí a zasahuje naši drahou vlast na nejcitlivějším místě. Slabší povahy vypínají televizi, silnější objednávají dvojitého panáka. Naše vojsko neskládá zbraně, střely už poranili Kadibulina na všech orgánech a končetinách. Pomsta za zásah jadernou pumou se však nedaří. Když zbývají jen poslední čtyři okamžiky ke konečné mírové dohodě, snad už i poslední optimisté ztrácejí naději. Je konec. Prohráli jsme a se skloněnou hlavou musíme těm šupákům Rusákům z cesty. Augutuzovovi tečou slzy, opilý národ zírá na obrazovku a nechce se mu věřit. Co je proti tomu porážka na Moravském poli nebo Bílé hoře. Bude lepší jít spát a nechat si zdát o něčem hezčím.
Je ráno, shodou náhod vyrážím ranním vlakem do naší metropole. Následky včerejší prohry jsou zřejmé - vlaky jedou nestandardně přesně - je jasné, že železniční personál tentokrát neoslavoval. Jindy veselý průvodčí štípá lístky velmi sklesle a dokonce ani možnost naúčtování manipulační přirážky mu na tváři nevykouzlí úsměv. Strojvedoucí se nezdá moc opilý, vlak jede celkem rovně a pražce bouchají jen aby se neřeklo. To co se mnou jede ve vagóně nejsou lidé, ale mrtvoly s prázdným pohledem, kterým si navzájem občas sdělí tu hroznou pravdu. Hlavní pražské nádraží je celkem prázdné, bezdomovci se asi rozutekli po náměstích, kde obírají sebevrahy. Před budovou splihle visí na stožárech dlouhé černé vlajky. Procházím kolem ještě dohořívajícího Jágrs baru, překračuji zmačkané vlajky. Raději se rozhodnu nejít přes Staromák a hodlám využít podzemní městskou dopravu. V metru zkontroluji zda někdo neleží v kolejišti, abych nečekal zbytečně a pozoruji ten dav kolem sebe. Neusmívá se nikdo, ani ti podivní retardovaní týpkové, na které tu nejde nenarazit. Přistihnu jednoho muže jak čte leták s volebním programem - zdá se, že národ je opravdu v krizi. Alespoň konečně může vylézt z toho zatuchlého kanálu veřejnoprávní televize a hezky skočit zpět do svěžího proudu latinskoamerických telenovel. Zatímco plynou mé úvahy, dojíždí souprava do stanice Dejvická a já vystupuji na Vítězné náměstí... jak strašný název. Uprostřed něho, na křižovatce tramvajových tratí leží skupina studentů, donekonečna tiše chrchlající: Češi, do toho nebo Hoši, děkujem. Mám dost času, tak zapadnu do jedné ranní hospůdky. Ani zde mi nemůže uniknout depresivní nálada. V rohu sedí skupina tří fotrů a téma jejich rozhovoru je jasné. Klasické výlevy typu: ...nazujte mi brusle, opřete mě o hokejku a já vám ukážu jak se dávaj góly! už ani neposlouchám. Ale ten závěr mi zní v uších doteď. Vždyť My, Češi, jsme přece nejlepší akrobatičtí lyžaři světa! Valenta na hrad!!!
|
|
|
