|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Probudí mě až vzdálený odbíjení hodin na věži. Letmo zašilhám na hodiny v mramorový dekoraci. Je 23.00. To znamená, že už uplynuly dvě hodiny. Dvě hodiny od chvíle, kdy jsem zasedl k počítači s tim, že napíšu nějaký článek do Prdele. Podle běloby, ohraničený ikonama programu Word, zářící z monitoru do temný místnosti, a podle blikajícího kurzoru, který nesmlouvavě poblikává na začátku řádky prázdnýho dokumentu bych řekl, že mezi přáním a skutečností je dost velký rozdíl. Kdepak, dneska by s kurzorem nepohnul ani rozjetý vlak. Takže zase nic nenapíšu, jenom soustu nicneříkajích začátků, který většinou končily u druhý věty. Zaplaťpánbůh, že už nemusím psát tužkou na list papíru, protože bych se nejspíš topil v hromadě zmuchlaných koulí lejster. Pomyslel jsem si, že mě asi opustila múza... "No, hlavně když to máš na koho svíst." ozval se zčistajasna něčí obviňující tón. Stála za počítačem, lokty opřené o vršek monitoru a rukama si podpírala bradu. Hlavu měla provokativně nakloněnou na stranu a dívala se na mě se směsicí uraženosti a pobavení. Obličej byl...nezařaditelný. Dětský a stařecký zároveň, krásný i ošklivý jenom oči...barvu oči měnila s každým mrknutím víček a zdálo se, že se tím ohromně baví. Zdálo se mi, že stejně jako barvu očí mění i vlasy. Délku, barvu i účes se měnil ne sekaně jako blikání stroboskopů, ale plynule a zároveň strašně rychle. Uvědomil jsem si, že na ní zírám s otevřenou pusou. No promiňte, ale jak byste reagovali vy na podobnou návštěvu, v jedenáct v noci, v zavřeným bytě ve třetím patře? Chvilku jsem zběsile přemýšlel o tom, co mám říct, ale nakonec jsem to vzdal a jenom zavřel pusu. "Tohle je sen?" uznávám, tohle nebyla ta nejoriginálnější otázka, ale rozhodně to bylo lepší než "Promiňte slečno, ale ten monitor o který se opírate je náhodou můj." Neznámá návštěvnice zakoulela očima a šeptem tajemně dodala. "Možná." když viděla můj nechápavý obličej, vyprskla smíchy. "Nevim, co je tady k smíchu?" pronesl jsem uraženě. "Ty." ukázala ne mě prstem. Vlastně jsem něco podobnýho čekal. "Ty seš k smíchu. Ty a to tvoje -asi mě opustila múza-" zapitvořila se, když napodobovala můj hlas a znovu vyprskla smíchy. "Nic takovýho jako -Múza- neexistuje. To se jenom tak říká." odsekl jsem a přemýšlel o tom, jak mohla vědět, na co jsem myslel. Na moje prohlášení se přestala smát a výhružně se naklonila až ke mě. "Opravdu? Tak v tom případě asi opravdu spíš a zdá se ti o nějaký krásce, co ti zlomila srdce." a s tim si sedla na stůl od počítače a uraženě se otočila zády ke mě. Potichu něco bručela. Pomalu jsem se opřel do křesla a pozoroval ji. Udivilo mě, jak snadno se urazila, kvůli takový hlouposti. Nakonec jsem to zkusil znovu. "Chceš říct, že ty si...moje múza?" když jsem to říkal, připadal jsem si jako blázen. "Ne, jistěže ne. Nic takovýho přeci neexistuje. Já jsem duch lady Di." odpověděla ironicky. Teď jsem se pro změnu začal smát já. Lady Di hahaha.. Zřejmě jsem jí překvapil, protože se otočila. Ovládnul jsem se a rozhodil rukama v bezmocným gestu. "Dobře, dobře...je mi líto, jestli jsem se tě nějak dotknul...ehmm Múzo? A jak ti mám vlastně říkat? Máš nějaký jméno?" Podezřívavě si mě změřila pohledem a zavrtěla hlavou. "Ne, jsem prostě múza. Navíc jsem tvoje múza, takže jestli mi chceš dát jméno, tak si prostě vyber a je to." S tím se otočila zpátky ke mě. Měla zelený oči. Pokýval jsem hlavou, jako že není problém a v duchu jsem vybral jméno, ale než jsem ho stačil říct, úžasem se jí otevřely oči. Modré. "Ty...víš? Myslim jméno, co jsem vybral?" zeptal jsem se. Pokývala hlavou. "Jasně, jsem přeci múza. Když budu chtít, uslyším všechno na co myslíš, uvidím všechno, co si představuješ. Víš, že máš hodně zvláštní fantazii?" "Nelíbí se ti to jméno? Klidně vymyslim jiny..." Hodně zvláštní fantazii?! Není první, kdo si to myslí. Rychle mi skočila do řeči. "Nene, líbí se mi. Ostatně, co jsem od tebe mohla čekat jinýho." Znovu se usmála, normálně srdečně. Natáhl jsem ruku. "Říkají mi Krysař a těší mě, že tě poznávám. Omlouvám se za tu nedůvěru před chvilkou, ale člověku se nestává každý, aby se mu zjevila múza." Stiskla mi ruku a zpod víček jí fialově zajiskřilo. "I mě těší. I já bych se měla omluvit za tu uraženou scénu." Podívala se po pokoji. "Jůů,teda řeknu ti, tady je ale nepořádek. Tolik kuliček papíru...opravdu jsi toho tolik zkazil a zmuchlal? Byl opravdu nejlepší čas se k tobě vrátit..." Rozhlídnul jsem po podlaze, kromě černýho koberce tam nebylo nic. Nevšímala si toho a sáhla rukou někam na zem a najednou měla v ruce zmuchlaný papír, který rovnala a začala číst: "Plameny. Oheň. Dým. Kolem mě. Ve mně. Plameny nepálí. Oheň nehřeje. Kolem mě. Ve mně. Jsem a nejsem. Jediný. Jeden z mnoha. Sám, ale ne osamělý...co je to za hloupost?! Zpověď hasiče z 11. září?!" pronesla ke mě tónem učitelky, která kárá žáka. Musim přiznat, že se mi její sarkasmus líbil. "To měla bejt povídka o démonovi, který ho vyvolají z pekla. Chtěl jsem to psát jeho očima a očima toho, kdo ho vyvolává...mělo to být něco originálního..."začal jsem vysvětlovat, ale s překvapením jsem se poslouchal jak dodávám "...asi." Podívala se na mě a zavrtěla hlavou. "Originální? Říká ti něco Goethe a Faust? Bulgakov a Mistr a Markétka? Tohle je něco, co se jim mělo podobat, ale to je všechno. Zbytečná námaha a škoda papíru." s tím luskla prsty a papír shořel. Neschopen slova jsem se díval, jak bere odnikud další list. " ...první střela probila Adrianovu kroužkovou kuklu v místě, kde kryje krk a srazila přilbu z hlavy. Žoldnéř upustil halapartnu a obě obrněné rukavice přitiskl k ráně, ve snaze zastavit gejzír krve, který stříkal ze zasažené tepny. Střídavě kulil oči na mě a pak na draka..." Tenhle úryvek mě dost překvapil, nešlo totiž o pokus, ale o plnohodnotnou, dopsanou fantasy povídku Úhel pohledu. " Pokus o fantasy, že? Pokud si pamatuju nikdy jsi neuměl psát žánr fantasy. Když si vzpomenu na povídku Drak...no, promiň...ale mělo to atmosféru, když už nic jinýho. Tohle je patos, navíc je to nedodělaný..." "Ne, tahle povídka je celá, jenom musela být dlouhá maximálně na deset stran. Takový byly pravidla soutěže..." skočil jsem jí do řeči. Usadila mě udiveným pohledem. "Cože?! Soutěž?! Tys tyhle přihlásil do soutěže? Pro tvoje dobro doufám, že měli porouchaný server..." Další záblesk ohně a list zmizel. "Ale uznej, že to bylo originální, ta postava draka..." zkusil jsem jí přesvědčit. Přistoupila ke mě a soucitně mě chytila za ruku. Dívala se mi dlouze do očí. Tentokrát je měla černé jako obsidián. "Řekni mi upřímně, opravdu si myslíš, že ta povídka je dobrá? Řekni mi pravdu. Vlastní múze." Má pravdu, honilo se mi hlavou. Zároveň mi byla jasný, že když se teď přiznám, odsoudím i zbytek svých povídkových pokusů. Nepsal jsem je proto, aby byly úspěšný, aby je četli desítky lidí. Psal jsem je pro sebe, bral jsem to jako zábavu, něco co bylo mojí součástí. Nesnažil jsem se je posuzovat podle kvality ani podle originality... "Pochopil jsi? Řekni mi, kdys naposled psal Křídla? Jak dalece pokračuješ v Krvi nevinných? A co básničky, už dlouho jsi žádnou nevymyslel, je to tak? Tohle tady..." máchla kolem rukou, jako by chtěla obsáhnout to hromadu počmáranýho papíru. "...je umělotina, hromada prázdných příběhů, hřbitov zbytečných hrdinů. Vlastně bych přísahala, že nejsou ani tvoje..." "Měl bych přestat?" zeptal jsem se přímo. "Sere velbloud v poušti?" šibalsky se usmála a luskla prsty. Co se stalo dál, nevím. Probudilo mě další odbíjení, s hlavou na klávesnici, s prázdným wordovským dokumentem a s blikajícím kurzorem. Ale tentokrát jsem byl já ta síla, co s ním pohnula. A jak mi prsty běhali po klávesnici, někde z dálky, kterou nikdo neobsáhne v povídce, románu nebo básni, se ozýval provokativní smích. Smích múzy, kterou jsem pojmenoval. Smích múzy, která mě políbila. Tenhle článek je o ní. A pro ní.
U tohoto fóru je 30 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
