|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Jako obyčejně o horkých letních dnech, jsem vyvážel hnůj ze stájí přistavěné k hospodě, kterou vlastnil můj pán a poručník, lenoch a surovec v jedné osobě. Toho dne bylo opravdu horko: slunce pražilo jako o život a hnůj páchl jako by ho bylo z celého světa. Dokonce to horko připravilo mého pána o kopu sprostých slov, kterými mě tak rád častoval a vysálo z něj sílu mě bít. Hosté se líně povalovali po stolech, ukrytých ve stínu lípy a čmárali prsty ve zbytcích rozlitého piva. V době toho největšího horka, kdy slunce stálo nad hlavami, se náhle před hospodou objevila postava rytíře ve zbroji na koni. V tu chvíli se z hospodského, z té líné hromady kobylinců stal čilý a podlézavý majitel, který právě zahlédl bohatého zákazníka a chystá se z něj vymáčknout, co nejvíce peněz. "Hej, ty špinavá lína kůže! Nestůj tam a postarej se pánovi o koně, sic tě zbiju!" rozkřikl se na mě a dál hopkal kolem rytíře. Ten se ztěžka posadil za dubový stůl a sundal přilbici. Pod ní zasvítil zpocený a unavený obličej staršího muže s orlím nosem a černýma očima. Jeho bezvousou tvář pak zdobila řada vrásek a jizev. Chtivě se vrhl po nabízeném poháru piva a jedním douškem ho vypil. "Mám hlad, hostinský! Co mi nabídneš k jídlu?" promluvil pak unaveným a při tom zvučným hlasem. Hostinský zářil a vzrušením nemohl ani mluvit. "Něco uzenek sýr a klobásy a a.." "Dones všechno, co máš!" zahřměl neznámý. Jeden ze štamgastů si přestál hrát s nožem a nesměle se pokusil s cizincem navázat rozhovor. O chvíli později se do rozmluvy vložil i zbytek, zatímco hostinský, to prase tlusté, přinášel a odnášel jídlo a pití. "Přicházíš zdaleka, pane?" zeptal se ten s nožem a hladově pokukoval po tučných klobásech. "Pocházím s Orlolvicka, ale poslední dobou jsem se potuloval po bavorském království a bojoval jako žoldák. Jednou proti téhle straně, podruhé proti tamté a někdy proti oběma." a poplácal vak peněz, naplněný k prasknutí a tím vyvolal bouři veselí. "Byl jsem dlouho pryč a o vlastní zemi jsem neměl žádné zprávy. Vypravujte tedy, co se událo v zemi České, v zemi Lva." Štamgasti na sebe pobaveně mrkly: co se týkalo pití, pomluv a tlachů, byli nepřekonatelní. "Tedy věz navrátilče, že králem je stále Václav, řečený Zdraví, pro své nepřeberné množství chorob a neduhů " opět výbuch smíchu " jehož kurýrování a cesty do exotických zemí za odpočinkem, platíme my, prostí lidé." Ozvalo se vzteklé mručení a skřípáni zubů. "Tedy víceméně vládne jeho choť, královna, jež dříve komediantkou byla a teď rozhazuje za šaty a umění. Nevím, do jaké míry se vyznáš v umění či malbě, ale věz, že rozmáznuté hovno na lopuchu po sraní, je hezčí a rozmanitější než její patlaniny hahahaha " Mluvčímu chvíli trvalo, než se uklidnil a byl schopen pokračovat ve svém barvitém líčení. "A konšelé? Ti se mezi sebou rvou jak smečka starých panen o jablko mládí. Na jedné straně zastánci Růže, jejichž vedoucí je zeman ze Sklepení, ale spíš než o blaho země se stará dostatek chlastu a na druhé straně pak stoupenci Holubice, co hrabou do svých kapes. A mezi nimi desítky malých stran, co kují pikle jedna proti druhé. A k čemu to vede?" položil mluvčí nakonec řečnickou otázku. "K hovnu!" odpověděl si vzápětí sám a pokračoval. "Práce není, peníze nejsou, lesy jsou plný lapků, ale nikdo je nechytá, soudci se přiklánějí na tu stranu vah, kde má miska víc zlaťáků. A všechno zdražuje." "Baže." promluvil postarší kmet, známý jako Stolice. "Kupříkladu, můj syn z Bavor mi věnoval koně. Staršího, ale stále statného valacha. A víte co mi řekli na hranici? Prej , Musíš zaplatit poplatek, ten tvůj kůň není ekologickej!´ Chtěli dvacet zlaťáků, tak jsem toho koně radši prodal za třicet na žrádlo!" Stařík byl tak rozrušený, že prskal a zuřivě mával rukama. Ostatní jen smutně přikyvovali. " Jídlo je drahý." "Pivo je drahý." Rytíř nevěřícně pohlédl na svůj korbel a snažil si vzpomenout, kolik takových vypil. "Filii de puta!" zamumlá , když dojde k výsledku. " Hostinský, platím!" Hostinský, ta komediantská krysa, předstírá hluboký zármutek, ale nesnaží se hosta přemlouvat k noclehu. Už tak vydělal více než za celý týden. Nakonec předložil účet. "Tolik ?" zaslechnu slova plná neskrývané hrůzy. "A váš kůň sežral dva balíky slámy a vypil dvě vědra vody, támhle mladej to počítal. Pohonné hmoty zdražili též, můj pane." Vidím, jak rytíř dost neochotně platí, zřejmě je to i pro něj dost velká ztráta. Když však nasedal na koně, všiml si mě a zdálo se, že si mě měří. Inu, věru na mne nemohl být pěkný pohled: cáry hadrů ušpiněné výkaly a hnojem, usmolená tvář, zacuchané vlasy. "Hostinský, co chceš za toho kluka? Potřebuji panoše." Zahřměl k hostinskému. Ten sviňák starý, hnán vidinou dalšího výdělku, zpupně vyžadoval patnáct zlaťáků. Nakonec mě daroval, to když rytíř vzteky rozmlátil venkovní sezení a držel mého pána pod krkem tak vysoko, že třepetal nožkama ve vzduchu. Ani já si nenechal ujít příležitost vrátit svému bývalému pánovi všechna jeho příkoří a s neskrývanou chutí mu šlápl do rozkroku. Tak se to přihodila a tak to začalo. Tak jsem já, umouněnec a špína, stal panošem (dosti nuzným) rytíře Smutka (jaké bylo jeho pravé jméno mi nikdy neřekl) z Orlolvicka. A právě já mohu vyprávět o jeho návratu domů a jeho cestě do sídelního města Prahy. pokračování brzy
U tohoto článku je 17 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
