|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
"Chdyž se na to podífám z tý lepšší stránchy, nejní to tady zas tak pšíře příšerný. No né?" Lukáš sotva kývnul hlavou. Jemu, na rozdíl od Daniela pivo vůbec nechutnalo a tak upíjel něco, o čem si raději myslel, že je to určené k pití a ne k dezinfikaci zamořených budov. Bar, ve kterém seděli, se utápěl v oblaku cigaretového kouře a šera, kterým probleskovalo mdlé světlo a šum hovoru ostatních návštěvníků. Šum. Miliony slov a miliardy pocitů. Nekonečno útržků myšlenek. Bolestivě zamrkal a zvýšil hlasitost ticha na walkmenu. Moc to nepomohlo. Pak začal Daniel, opilí chutí nové dimenze žití a deseti lahvemi piva, zpívat. "Hááálééélůůůjááá!" Slova zpívaná nakřáplým hlasem někoho, kdo o hudebním sluchu v životě neslyšel, stejně jako neslyšel o škodlivosti alkoholu, se odrážela od špinavých uliček nočního města, stejně jako dvě siluety postav od zdí. "To jepo jep je poprfé, chdy se chebru chebu cherubín ošral jacho hm ofce? Ne, ne. Prasáchto? Ano, to je fono." Jako se odpověď se dostavila náhlá křeč žaludku doprovázená hlasitým plesknutím o zem a nepříjemná pachuť v ústech. "Teď ale toho mám už dost." Pak se ozval něco jako hlasité lusknutí a po něm hlas plný obvinění. "To si ale nemusel. Neprosil jsem se o střízlivost. Podívej se na mě! Jsem úplně střízlivej! Ksakru, co to mám na botech?!" "Špatně si zaklonil hlavu." "Nech si ty moudrosti. Vrátíme se do hotelu ježíši, to je smrad!" Obě postavy, úplně vyrovnaně a s rozvahou, pomalu zamířily na opačnou stranu a po jednom z nich tu na zdi vychládalo něco neandělského a pochvalovalo si vyhlídku. Zvoník Igor váhavě odbil půlnoc a pak ulehl ke spánku na svůj hrb. Den druhý Smrt se pohodlně opřel do křesla, které nebylo kupodivu složeno z lidských lebek a kostí, ale z černého dřeva, potažené černou kůží a začetl se do knihy. Smrt byl realista a především materialista: s opovržením odmítl roli outsidera, žijícího v Lůně Nekonečna, obklopený nikdy nekončícím Tichem. Místo toho si zařídil přepychový byt (i když pravda v černé barvě), luxusně vybaven a umístěn v nejvyšším patře mrakodrapu. Smrt nebyl introvertní typ topící se sebelítosti nad vlastním osaměním. Naopak: lidí si dost užil při práci. Svou samotu si dokázal maximálně vychutnat. V noci seděl u okna a díval se na milióny světel měst světa. Nebo se díval na televizi. Tak třeba Pulp Fiction znal nazpaměť a některé pasáže citoval svým obětem na rozloučenou. Tedy pokud jim nezpíval úryvky písní Nicka Cavea, nebo přednášel útržky ze svých oblíbených knih jako Jáma a kyvadlo a Uzřela oslice anděla. Právě teď četl knihu, nad kterou se již několikrát zasmál a znovu se díval na desky a nad jmény autorů uznale pokýval hlavou. Náhle narovnal hlavu a svému odrazu ve skle řekl: "Na smrtelníka jste si dovolil hodně, proto, než vás zabiju, vám přečtu pár úryvků z knihy, kterou právě čtu. Měl by jste si toho vážit." Za jeho zády se ozvalo tiché zaskřípání, následované nesmělým hlubokým hlasem. "Pokud to bude z Bible, proč ne." Smrt se co nejpomaleji otočil a očima (dobrá, okem a ďůlkem) spočinul na, dříve mohutné, postavě sedící na kolečkovém křesle. Oproti normálnímu člověku, trpěla nadbytkem křídel a zářící svatozáří. Obličej měla z nějakého nepochopitelného důvodu zakrytou maskou pierota. "Hmmmpf!" prohlásil Smrt "Čemu vděčím za vzácnou návštěvu?" dodal ironicky. "Mám pro vás práci. Práci, která vyžaduje profesionála." prohlásil anděl klidně. Hraní se slovíčky Smrt nenáviděl: poslednímu stánkaři, který mu chtěl prodat křížovky, našli patologové v krku ročenku Receptáře s přílohou o Pěstění okurek. Cizí zavinění nebylo zjištěno. Kromě toho měl Smrt silně vyvinutou intuici. "Chcete, abych pro vás někoho zabil?" Na Smrt to udělalo i proti jeho vůli velký dojem. A to si myslel, že ho nic nemůže překvapit! Zosobnění dobra a čistoty tu před ním sedělo a objednávalo si vraždu! V duchu si přál, aby tu teď s ním byl jeden z těch fanatických křesťanů, kteří bez Bible nešli ani na záchod. Pod maskou se ozval smích. "Použijme termínu -odstranit-. Nezní to tak drasticky." Smrt opatrně odložil knihu a pohodlně se usadil v křesle. Na tváři mu zahrál spiklenecký úsměv. "Takže, vy chcete, abych pro vás někoho " "Slovy DVĚ OSOBY. Anděly." skočil mu do řeči maskovaný anděl. " abych pro vás odstranil dva anděly?" dokončil plynule Smrt. "Ano." "Ne." "Ne?" "Ne!" "Och." Anděl se pod maskou nervózně kousl do rtu a ponořil se do vlastních myšlenek. Smrt měl své důvody. Jeho povinností bylo usmrcovat lidi, kteří se ke své smůle připletli do cesty Vysokému stáří, Nevyléčitelné nemoci, spršce kulek, osobním vendetám nebo obyčejné náhodě. Smrt je sice všudypřítomný, ale to jsou většinou vpravdě slabomyslné kopie. A samozřejmě někde existuje nezředěný a prapůvodní originál. A právě ti, kteří na originál narazili měli většinou smůlu a před sebou život měřený na sekundy. Pochopte, každý máme nějakou tu slabůstku a jeho slabůstkou byli lidé. Nenáviděl je. Našli by se sice jisté vyjímky, jako třeba sdružení spisovatelů Rigor Mortis, jejichž knihu právě četl, ale lidstvo jako celek nenáviděl. V jejich společnosti trpěl pocitem méněcennosti a propadal těžkým depresím. A od deprese je to jen malý krůček k podrážděnosti. Spousta lidí tak zemřela po tom, co se ho jen zeptala kolik je hodin. Ale to prostě byl takový rozmar, prostě vedlejšák. Zábava. Ale zabít anděla? A za odměnu? To bylo pod jeho důstojnost. On byl Smrt a ne nějaký nájemný zabiják! A pak vůbec nevěděl, jak se anděl vlastně zabijí. Stříbrnou kulkou? Česnekem, nebo kůlem? Z přemýšlení ho vytrhlo tiché zacinknutí, které slyší jen Smrt. Vstal z křesla. "Obávám se, že musím jít. To víte, povinnosti. Někde dochází k nějakému neštěstí, znáte to: zemětřesení, povodně, požáry." Maska pierota se mu podívala přímo do tváře. Takže se musí spolehnout na někoho z lidí, zamyslel se Trácius. Profesionály. Tím se to všechno zkomplikuje a času je tak málo. A všichni jsou tak neschopný! Za dobu, kterou Trácius strávil na křesle, dost radikálně změnil pohled na své okolí. Říci o něm, že je jen zdravě naštvaný, by byla jen příležitost vyhnout se charakteristice: -k smrti nasraný do nepříčetna v kombinace se zarputilostí jít přes mrtvolu. A to včetně vlastní.- "Proč vůbec máte tu masku?" zeptal se Smrt, když na sebe oblékal kabát. Odpověď na tuhle otázku ho opravdu zajímala. "Přeci, aby jste mě nepoznal!" odvětil suvereně maskovaný. Zdálo se, že se Smrt na chvíli zarazil, ale po tom kratičkém zaváhání ironicky dodal. "Ach, ano. To si tam nahoře těma kárkama musíte překážet, co?"
U tohoto článku je 11 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
