|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Ách Praha! Ty vysoké věže, poseté kamenými chrliči v podobách roztodivných tvorů a oblud, korouhve s třepetajícími se praporci, připomínající zašlou slávu! Majestátní budovy gotických slohů z černého kamene, kamených soch, zasmušilých a přísných...to asi kvůli holubům...katedrál a kostelů, které se přehlušují zvony! A těch lidí! V životě jsem jich tolik neviděl. A hlavně neslyšel. Křik trhovců a kupců, zvuky (a často i pachy) vystrašených zvířat, hudba a různé variace na její téma. A mezi tím zmatkem procházeli rozdrbaní žebráci, městské stráže, kapsáři a falešní mecenášové, rozkřikující své pomatené věštby, špinavý žoldáci a nepřeberné druhy kejklířů, plivající oheň, žonglující, přes provaz lezoucí, hořící...ne ne, ty byl jen jeden z těch kejklířů, co plivou oheň. Zřejmě něco pokazil. Svůj vztek nad svou neschopností dával najevo hlasitým řevem a své vystoupení zakončil zoufalým skokem do blízké fontány. Vzduchem se nesla vůně pečeně. Přihlížející lidé se hlasitě bavili a hodili do kašny pár mincí. Asi pro štěstí. Zatleskal jsem mu. Zkrátka toho bylo tolik, že se mi z toho točila hlava. A rytíř Smutek? Hleďte toho pyšného, tvrdého válečníka, veterána mnoha vítězných i prohraných bitev, jak se pyšně rozhlíží kolem a nedokáže udržet pohnutí! Dokonce i Rubáš pohazuje hřívou a vykračuje jako královský oř na přehlídce. "Vidíš to, chlapče? Tohle je krásnější než slunce zapadající nad mořem nebo masívy hor deroucí se k mrazivému nebi. Kam se hrabou všechny divy světa! Tohle je dražší než všechny královské paláce, ať jsou třeba zlatem pobité, vzácnější než pokladnice světa i kdyby byly z ryzího zlata. Ten pocit, že někam patříš, že v tom bídném životě máš místo, kam se vrátit. Místo, které vytváří slavná historie k ještě slavnější budoucnosti míří. A že ty, právě ty máš to štěstí, že sem patříš a tohle všechno je jen tvoje, stejně jako ty bylo i naše i jak to vše bude jednou patřit tvým synům a dcerám. Tvoje zem! Tělo, ve kterém jsi proudící krev. A to tělo nesmí padnout! Může churavět a strádat, ale nikdy nepadne, dokud je krev čistá a proudí." hovořil zvučně můj pán, tak jak jsem ještě nikdy neslyšel. Ne potichu a unaveně, ale zvonivě a burácivě. Pak zastavil koně a podíval se přímo na mě. "Věř mi, můj malý příteli, že jsem procestoval mnoho zemí, viděl mnoho neuvěřitelných a nádherných věcí a zažil mnoho zlého i málo dobrého, jen abych to pochopil. Jednou z tebe bude muž a pak bude záležet jen na tobě, kterou cestu osudu si vyvolíš. Ať to bude jakákoliv nikdy však nezapomeň, nikdy, kdo jsi a odkud pocházíš a jaké nesmírné bohatství to vlastníš. Braň ho a ochraňuj, nes pyšně jeho zástavu, protože bez něj nejsi nic. Vůbec nic." Ještě dlouho se díval do očí a zatímco mě z jeho slov šel mráz po zádech, hluk se slil v tichý šepot přesýpaného písku a svět ztratil barvy, se čas zastavil. Stáli jsem tu naproti sobě, rytíř a jeho panoš, stařec a dítě, stáří a nevinnost. A pak už jen...úsměv a kouzlo pominulo. Svět se vrátil spolu s barvami a zvukem. a se starým rytířem Smutkem, kterého jsem znal "Brzo se setmí a my musíme najít nocleh. Běž a sežeň nějaké pachole, jež zaměstnávají místní pohostinství. Rád bych složil hlavu pod střechou. Měj oči otevřené a uč se. Počkám tu na tebe." řekl a hodil mi zlatou minci. Sežeň pachole, pche jak lehce se to řekne. Já, člověk, který se poprvé ocitl ve městě a ještě nevstřebal všechny jeho krásy a podivnosti! Přesto jsem se prodíral hustým zástupem lidí a zamířil k nejbližšímu rohu uličky, ústící někam hlouběji. A jak mi rytíř Smutek poradil, měl jsem oči otevřené, poslouchal řeči kolem a učil jsem se. Tak například těch lidí, uřezávající měšce ostatním jsem viděl asi pět. Nechápal jsem, proč se majitelů nezeptají a nevezmou si je přímo od nich, místo té nebezpečné hry s noži. Mohli by někomu ublížit. Měl jsem sice vtíravý pocit, že se jedná o krádež, ale vždyť všude bylo tolik stráží a ti si určitě dávají pozor na dobro občanů a ochranu jejich majetků! Určitě to tak musí být... Ani mé uši nezaháleli: za tu chvilku jsem se naučil tolik nadávek a to včetně těch, při kterých bych se musel červenat. Ale učil jsem se... "Dávej pozor kam šlapeš, ty umouněnče!" vykřikl na mě kdosi, když jsem mu nechtěně šlápl na nohu. Nu, což, alespoň jsem mohl ihned upotřebit své čerstvě nabyté vědomosti. "Ehm...s dovolením...zavři klapačku a dej si vodchod?" pravda, neznělo to příliš přesvědčivě, ale co by jste chtěli napoprvé. Cizinec se na mě pohoršeně podíval a jistě by mě udeřil, kdybych ho nezahnal jedním z gest, kterých jsem si všiml a které jsou tu hojně používaná. Totiž prosté vystrčení prostředníků ze zaťaté pěsti. Jistě to byla nějaká magická formule, protože můj protivník jen zalapal po dechu a naštvaně odkráčel pryč. Mé první vítězství a hned po první lekci! Dokonce i kouzlit jsem se naučil! Byl jsem náhle pán světa. I když těch strkanců, kopanců a šlapanců kolik jsem utržil a nadávek, kolika jsem byl počastován...darmo mluvit.
U tohoto článku je 4 příspěvky. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
