|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Nakonec mě někdo tak prudce odstrčil, že jsem ten zbytek cesty doslova přeletěl. Tvrdě jsem padl na kamenné kostky, ze kterých byla udělána cesta přímo před čísi boty. Nade mnou se někdo zasmál. Byl to mladík, možná pětadvacet let stár. Podlouhlý a hubený s bledším obličejem a očima jako dva uhly, opírající se ledabyle o železné zábradlí, ruce založené. I přesto, že vypadal znuděn tím mumrajem kolem, jakoby sem nezapadal. Ale proč, to nevysvětlím. Ani teď po tolika letech. "Vítej v Praze, mladíku. To na čem ležíš, je sice proslulá dlažba, postavena před dávnými lety, ale to není důvod proč si ji prohlížet tak důkladně." řekl s posměchem a natáhl ruku aby mi pomohl na nohy. Oprášil jsem se a podezřívavě jsem si ho prohlížel. Moc se mi nelíbil. "Není důvod být hned nedůvěřivý k člověku, který ti pomohl ze země, co myslíš?" On snad čte i myšlenky! "Nechtěl jsem Vás urazit pane. Jsem poprvé v takovém městě a podle slov mého pána nesmí člověk naletět předstírané dobrotě jako moucha na koňský trus." Mladík se usmál. "Ta slova si vezmi k srdci. A co vůbec pohledáváte v Praze, ty a tvůj pán?" Najednou jsem tomu cizinci strašně důvěřoval. Opravdu vypadal slušně a možná by věděl i o dobrém hostinci. "Můj pán, rytíř Smutek z Orlolvicka se vrací zpět domů a zde má něco k projednání. Právě teď pro něho hledám nějaký slušný hostinec..." Pozorně si mě prohlížel a zdálo se mi, že na chvilku i strnul. "Tak rytíř Smutek pravíš? Podivuhodné." a dál už to nerozváděl. Po chvilce znovu promluvil. "Pracuji jako pachole pro jeden takový hostinec. Pravda není to nic extra, ale je tam čisto a v mezích možnosti i klid. A mimoto, kuchař je vyhlášený po celém městě." Dodal a spiklenecky zamrkal. Ani ne za deset minut nás ten podivný mladík vedl ke svému hostinci, protože ani rytíři se na jeho nabídce nezdálo nic zvláštního. Tedy řekl mi přesně "Když tě hned nezabil, neoloupil nebo nedonutil k prostituci, nemůže na něm být nic špatného. Přinejhorším tyhle týpkové moc nevydrží. Já je znám, věř mi. Když přijde do tuhého sesypou se ti k nohám a žádají o slitování!" A propos, představil se nám jako Střelka, pracující jako pachole hostince U veselého vepře a příležitostný průvodce městem a tak zatímco jsem procházeli přecpanými ulicemi, vyprávěl nám o každém pozoruhodném místě, které jsem míjeli. Můj pán je samozřejmě všechny znal, ale zdál se neobyčejně potěšen svižným projevem našeho průvodce. Hostinec U veselého vepře byl stejně tak útulný a domácký jak byl prostý. Velká kamenná budova s těžkými okenicemi a mohutnými dveřmi, nad kterými visel vývěsní štít, ústící hned na jednu z hlavních ulic. Dřevěný přístavek, sloužící jako stáj pro koně byl vybudován u jedné ze stěn hostince a ani ten nevypadal nijak bídně a zvířata uvnitř rozhodně netrpěla. A hostinský Zástěra?! Byl to člověk kulatý, ukecaný a uspěchaný. Abych lépe zvěčnil jeho povahu, řeknu o něm například to, že cizince (a to zejména Bavory a Němce) ubytovával v pokojích, ve kterých z nějakých záhadných důvodů nefungoval kloset, svíčky neměli správný knot a nehořeli a zvenčí doléhal neustále rachot ulice. Pokaždé hosty ujišťoval, že budou tyto závady odstraněny, ale stejně tak pokaždé usínali hosté s plným močovým měchýřem, otlučenými palci u nohou a za zvuků opileckých písní místních štamgastů, vracejících se z rušného a dlouhého večera domů. Jídla jim pak podával v jídelnách, jejichž stěny byly posety válečnými trofejemi z bitev proti Křižákům a Turkovi. A ke každé neupomněl cizince seznámit z její historií, ve kterém vždy nejdůležitějších roli hrál počet tím či oním předmětem zabitých nepřátel. Vždycky se nejraději chlubil velkým mečem, kterým jeho děd srazil "dvaadvacet prasecích hlav" a s nevinným úsměvem pozoroval, jak se všichni dusí vztekem. Můj pán si ho okamžitě získal výroky o kvalitách jeho piva a tím, že mu do sbírky zbraní věnoval otlučený (a zřejmě hojně používaný) řemdich, který zanedlouho zaujal čestné místo vedle dědova meče a na jeho konto bylo záhy hostinským připsáno devatenáct "prasečích hlav". Nutno podotknout, že náš pokoj byl na straně odvrácené od ulic, klosety tu byly dva (s přívodem ohřívané vody do měděných mís) a místo svíček tu byly petrolejky. Hned po tom, co jsme se umyli v lázni a něco pojedli, nás Zástěra pozval do dolního velkého lokálu na "posezení, nějaké ty tlachy a ochucení vína". "Ale jen ze zdvořilosti, příteli. Oba jsem unaveni a zítra mě čeká spousty vyřizováni. Opravdu jen na chvíli a ve vší slušnosti..." řekl rytíř Smutek. To myslím odbíjela osmá hodina večerní. Už o půl desáté, se rytíř Smutek malátně procházel po stole a za ohromného smíchu a aplausu vybrnkával na loutnu hospodské odrhovačky. Myslím, že byl ošklivě opilý. Na druhou stranu bylo zajímavé vidět svého pána i v jiném úhlu pohledu a bavit se u toho, ostatně neodolal jsem pokušení a pár pohárů jsem vypil i já sám. A možná jsem nakonec i zpíval, držíce se kolem ramen se Zástěrou, Střelkou a ostatními hosty hostince, oblíbenou píseň všech pijáků, kterou rytíř Smutek spustil za doprovodu své loutny: - Kdo chce, ať svádí ženy zpěvem, či kytarou a za pitomce hraje svou frašku ohranou. Však lepší než útěk před zuřícím manželem, my v klidu další pohár si s chutí nalejem!" Pomilovat děvku za šperk, nebo pětku toho přeci nejsme hodni, to není náš styl ať pozvedne číši plnou, ten kdo střízlivý tu zbyl (myslím, že tady jsem všichni svorně třískly poháry o stůl) Kdo chce si pařit zadek ve voze či v koňském sedle ať cestuje křížem krážem nebo jenom o dům vedle V dešti, v zimě, ať sní o teple světnice ať nás to netrápí dřív než přijde vopice Měj klidně raději válečných trubek ryk, nes klidně s pýchou svou zářící zástavu. Však až uslyšíš nepřítele hlasitý křík, zachovej klid, hrdino ať nepříjdeš o hlavu. Lepší než prolevát hrdlem vlastní krev, je lepší sedět u vína a poslouchat zpěv. Ať už jsi kdokoliv, biskup či kat měl by ses začít sám sebe ptát: Proč už teď vlastně nesedím v hospodě nepiju víno, nezpívám písně a nejsem v POHODĚ?!- Poslední na co si pamatuji, je kácející se postava rytíře Smutka, rozesmátá tvář Zástěry a naštvaný výraz v obličeji toho růžového slona, který tu poletoval kolem hlav. Pak jsem usnul. Zdálo se mi dvaadvaceti vepřích, ozbrojených mečem a špatně hořící svící, hledající záchod.
U tohoto článku je 9 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
