|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Nevím proč a jak, ale vzbudil jsem se ve vlastní posteli, s nepříjemnou pachutí v ústech a třeštící hlavou. Ó bóže, sebemenší zvuk mi rozkmital hlavu jako údery zvonu. Ani na nohou jsem se pořádně neudržel. Jen jsem děkoval, že jsem se probudil ve svém pokoji, ve vlastních šatech a bez cizí ženy po boku. Paměť se mi sice vracela, ale pomalu a bolestivě. Rytíř Smutek byl pryč, zřejmě je již v lokále snídá. Snídá! Jenom pomyšlení na jídlo mi zvedalo žaludek. Opláchl jsem se vodou, jež tu byla připravena, oblékl a sešel dolů. Kupodivu tu byli všichni tak, jak jsem si pamatoval z předcházející noci: Zástěra kmital s podnosy s jídlem, nebo jako právě teď, ujišťoval nějakého zámožného cizince o tom, že tento týden nakoupil velmi špatné svíce a že to bude napraveno. Nakonec ho odkázal do sálonku "Pro hosty". Lokálem se nesly různé šeptané rozhovory. Slyšel jsem pouze jeden z nich, ale myslím, že variací na toto téma bylo povícero. "Hele, pamatuješ si na něco ze včerejška? Já mám v hlavě vymetýno jako v královský pokladně." "Hmmm...matně...." "Poslyš, nedělal jsem nějakou nepřístojnost? Nemůžu si dovolit žadnej skandál..." "Hmm..na nic si nepamatuju..." "Tak zaplať pánbů!" "Hmmm...akorát si se s chlapama vsadil, že znásilníš prvního koně, kterýho uvidíš...byl jsi docela neodbytnej hehehe...hmmm" "Ježíšmarjá! A co se stalo pak?!" "Hmmm...pro tvoje dobro doufám, že nic, protože kolem právě projíždělo osmispřeží...hmmm..." Střelka seděl ustolu, nohy položené na stole a ruce založené. Nebylo na něm vidět nic z následků včerejší hostiny. Když mě uviděl, usmál se. Rytíře Smutka jsem však nikde nezahlédl. "Tvůj pán odjel do města již za svítání. Prý by bylo pro tebe jeho poslání příliš dlouhé a nudné." vysvětlil mi Střelka. Ale co já, tu budu dělat? Celý den zalezlý v pokoji!? I když se mi to nezdálo jako zas tak špatný nápad. "Nicméně mi dovolil abych ti dnešní den dělal společnost. Jestli chceš, vyrazíme do města, sám mám něco k vyřizování a Zástěra má za mě dnes náhradu. Nuže?" Za celý svět bych před Střelkou nepřiznal, že mě bolí hlava, každý sebemenší zvuk je pro mě úder zvonu a můj žaludek práve prožívá stav dřeva plovoucího v bouři. "Rád. Můžeme vyrazit ihned..." chystal jsem se k odchodu, když mě Střelka zadržel. "Rytíř Smutek mi ještě kladl na srdce, aby si ses před vycházkou řádně posilnil vydatnou stravou." řekl mi a zase se usmál. Jídlo a po včerejšku?! To bylo to poslední, co bych si přál! "Ale...ale já u sebe nemám žádné peníze...že...a jaksi..." zkoušel jsem to výmluvou. Marně. Střelkův úsměv se ještě více rozšířil. "Všechno je již zaplaceno." "Ale já vůbec nemám na jídlo ani pomyšlení! Dokonce bych řekl, že právě teď k jídlu cítím odpor!" když nepomůže výmluva, zkus to s upřímností, řekl kdosi. To ale neplatilo v případě Střelky. "Zřejmě to nechápeš. Rytíř Smutek vysloveně trval, aby ti byla poskytnuta vydatná snídaně. Řekl bych, že byl v tomto směru přímo neodbytný. A tvářil se velmi, ale velmi nepřístupně." " Achjejky..." Když se můj pán tváří nepřístupně, není radno ho nijak provokovat, nebo snad dokonce odmlouvat. Můj bývalý pán, ať mu blesk zapálí dům, to zkusil, když sjednával mou cenu. Nakonec mě daroval, to když mu rytíř Smutek rozmlátil vzteky venkovní sezení. "Přesně tak, příteli." dodal ke mě Střelka a zakřičel do výčepu " Hej, Zástěro, přines našemu panošovi snídani, ať mu nevyhládne." Další čtvrt hodiny pro mě bylo nejhorších v životě: míchaná vejce, slanina, klobásy a horká káva. Několik včerejších hostů nemělo tak silné nervy a se zakrytymi ústy vybíhali pryč z hostince. A Střelka neznal slitování. Bedlivě mě pozoroval, abych náhodou nevynechal nějaký kus, nebo ho, nedej bože, hodil pod stůl. "Myslím, že teď jsem oba připraveni, vyrazit do ulic města. Co říkáš?!" "Hummmpfff!" "Promiň, nerozuměl jsem tomu cos řekl." "Že máš naprostou pravdu, Střelko. Ostatně jako vždy." Naše cesta vedla do knihovny, kde si chtěl Střelka vyřídit nějakou záležitost. Jakou, to mi nechtěl říct. Co se mě týče, musím přiznat, že se mi hodně ulevilo, jen ta bolest hlavy zůstala. Střelka, jako by to tušil a mluvil ke mě schválně hlasitě. Prý kvůli tomu, aby přehlušil městskou dopravu. Pche! Budova knihovny byla velkolepá. Majestátní. Pilířovitá. Široké schodiště vedlo k otevřeným vysokým dvoukřídlým dveřím, ozdobených rytinami. Po stranách vchodu stály sochy starců s knihami v rukou. Vevnitř to bylo ještě působivější: černá dlaždicová podlaha lesknoucí se čistotou, tvarováné sloupy posety svícny a samozřejmě dlouhé řady a řady vysokých regálů plných knih, spletitých chodbiček a zápachu starého papíru. Připadal jsem si tam jak mravenec ve vysoké trávě. Kolem chodili lidé se zachmuřenými a zamyšlenými výrazy. Zřejmě hledali východ na čerstvý vzduch. Pach byl místy nesnesitelný. A to ticho. Dokonce se tu mluvilo i šeptem. Došli jsem do středu knihovny, kde v obvodu kruhového dřeveného pultu, posetého kalamáři, pery a nástavci pro knihy, seděla žena a se soustředěním cosi vypisovala do formuláře. Zamířili jsem k ní, když náhle prudce zvedla a se zamyšleným a nejistým výrazem začalo prohledávat ostatní formuláře. Jak jí popsat? Takový typ učitelky, jejiž žáci promrhají hodiny předstíraným hledáním zapadlé tužky, prvními pokusy o zamilovanou báseň a doslova se rvou o výsadu odnést jí vypelichanou vycpaninu káněte do kabinetu. Ideál mladé učitelky, kterou udivuje, kolik chlapců se to najednou zajímá o její soukromé hodiny zpěvu, přestože většina z nich nepozná rozdíl mezi vysokým cé a škytáním a pod pojmem strunný nástroj se představí samostříl. Vlasy zčesané do přísného drdolu, ale s volným pramemen padající přes pravé sklo kulatých brýlí. Výrazné lícní kosti a malé plné rty. Ani malá, ani velká, dokonale tvarovaná postava oblečená do košile s volným knoflíkem u krku a kalhotami těsnými jak smyčka u krku oběšence. Tak to byla ona, kromě toho že brýle měla posunuté na čele a ještě stále nám nevěnovala pozornost. Na stole před sebou měla na vizitce napsáno: Bc. sl. Výtisková. "Zdravím tě, Záložko. Zase něco hledáš?" promluvil Střelka. Slečna vrhla přes okraj stolu zvědavý pohled a pak se usmála. Tedy Usmála. Cítil jsem jak se červenám a nejistě jsem přešlápl. "Buď zdráv Střelko. Ale měla jsem dojem, že jsem někam založila brýle a teď je nemůžu najít..." prohlásila a dál pokračovala v hledání. Střelka si jen povzdychl. "Mám dojem, že tu někde blízko musí být..." ozývalo se spod stolu. Nakonec slečna Výtisková alias Záložka bezmocně vstala a založila ruce v bok. "Když dovolíš..." Střelka se natáhl a posunul jí brýle z čela do oči. Překvapivě zamrkala a pak se začervenala. "Já..omlouvám se... jsem taková husa... ehmm díky. Copak se to děje, že taky pan Střelka zavítal do knihovny." dodala najednou s překvapivou sebejistotou a profesionalitou. Střelka něco napsal na papír a podal to slečně Výtiskové. Pečlivě si to papír přečetla. "Regál číslo dvacet pět, třetí řada, osmá police, pod písmenem O 1147. Je to celkem bezproblémové najít." pak si všimla mě. Zdálo se mi, že je nějaké horko. "A kdopak je tvůj malý přítel Střelko? Ani nás nepředstavíš?" Střelka nás netrpělivě představil. "Panoš rytíře Smutka z Orlolvicka jménem Zbyšek a tohle je slečna Výtisková, roztržitá knihovnice. Jak se zdá, zapůsobila jsi na měho přítele víc než dost. A teď mě omluvte..." a odspěchal pryč. Neohrabaně jsem se uklonil a vysloužil si další smích. Mohl bych to poslouchat donekonečna. "Nech si ty dvorní zdvořilosti a raději mi říkej Záložka, jako ostatně všichni přátelé. Jsi poprvé ve městě, že?" "Ano sím." odpověděl jsem. Už mě to ani nepřekvapuje, že to každý hned pozná. Ten zatracený Střelka! Klidně si odejde a mě tady nechá s tímhle... s touhle... krásnou knihovnicí! Vždyť já ani nevím jak se mám chovat, o čem mám mluvit abych nevypadal jako idiot. O knihách! Jasně, jsem přeci v knihovně, jen kdyby tu nebylo takové horko. "Kolik tu vlastně máte knih, jestli je vůbec máte spočítané." zeptal jsem se a snažil se vypadat nenuceně. "Ale samozřejmě! V naší knihovně je evidováno stotisícdvěstěčtyřicetpět knih převážně dějepisných a básnických sbírek. Máme tu ovšem i řadu encyklopedií, naučných slovníků a cestopisů." odrecitovala s pýchou v hlase. "Ale to musí být strašné to uhlídat..." takové množství papíru jsem si nedokázal ani představit. "Nikdo by si nedovolil v přítomnosti knihovnice odnést byť jediný list papíru i kdyby se jednalo o toaletní. Kromě toho, každý měsíc provádí naše kontrola řádný součet a jakkákoliv nejasnost se stíhá podle zákona." Tak prosím, Záložka věří, že pravidelně každý měsíc někdo sečte stotisícdvěstěčtyřicetpět knih a neudělá chybu, ale nevěří, že by někdo pronesl knížku silnou jako palec a velikou jak zápisníček. Později jsem zjistil, že všechny knihovnice jsou takové. "Pokud ti to nevadí a nemáš další otázky, budu se věnovat práci...kam jsem zase dala ten formulář..." Usedl jsem do jednoho z křesel. A až do doby než se vrátil Střelka a my se nerozloučili, jsem od ní neodtrhl oči. Nikdy jsem jí už neviděl.
U tohoto článku je 6 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
