|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Už na začátku jsme si říkali, že žádný abstraktní pojem nemá svůj tvar, osobnost a charakter. To je pravda. Na druhou stranu, některé tyto pojmy můžou tohle všechno obdržet v mžiku a bez zbytečnýho reptání, když přijde jejich čas. A ten právě nastal A tak mezitím někde v Africe, mezi vesnicemi, jejiž obyvatelstvo pomalu a bolestivě umíralo hlady, mezi hejny much, naříkáním a pálivými paprsky slunce, přistoupil Sdělto oficiální posel Boží, odděný do blyštivé zbroje k postavě, která ležela opřená o pahýl mrtvého stromu. Nezdálo, že by jí vadilo horko, mouchy nebo ta hrůza kolem, spíš vypadala jako někdo, kdo si svojí práci odbyl a teď chce mít klid. K sakru, tady je ale vedro prohlásil unaveně Sdělto, jehož zbroj, vystavěná slunečním paprskům, se změnila na slušnou mikrovlnou troubu. Kromě toho, Sdělto nebyl zvyklý na to, aby doručitel, jemuž se zjeví andělská bytost s poselstvím Božím, nerušeně odpočíval. Byl zvyklý na klanění, třeštění a výkřiky typu Bůh mě vyslyšel a slyšel to od smrtelníků už tolikrát, že je měl s to chutí kopnout obrněnou botou do obličeje ať to byl farář v kostele nebo sám papež. Ležící postava otevřela jedno oko a pohlédla na zmateného cherubína. Bílá panenka s černou zorničkou vyplnila na chvíli Sděltovi celý vesmír. Nuže zašeptala ta podivná postava. Hlas měla nezvykle tichý a bezbarvý. Sdělto se sebral. Z vůle toho, jež je Pánem naším, stejně jako Pánem všech tvorů na zemi, ve vodě a vzduchu, z vůle samotného Boha Tobě přináším Jeho poselství: Čas, který jsem určil a vyměřil tomuto světu za pět dní vyprší a vše zanikne. Učiň, co máš, ty a tví společníci a zánik zpečeťte tak, jak bylo předpovězeno. odrecitoval zpěvavě. Postava otevřela i druhé oko a zvolna se posadila a zahleděla se někam do dáli. Tak, řekla jen a dál si posla nevšímala. Ale Sděltovi zbývala ještě jedna záležitost, kterou z duše nenáviděl. Je mi líto, ale musíte mi podepsat tenhle formulář, který potvrzuje převzetí mého poselství. Postava se znovu obrátila na Sdělta a s trochu rozpačitým výrazem ve tváři se chopila nabízeného brku a podepsala papír. Pak se znovu odvrátila. Sdělto sroloval formulář a skryl ho do pouzdra. Děkuji vám a přejí zbytek dne dodal ještě a zmizel. Dneska bude na roztrhání. A Hlad, se svýma očima barvy kosti vybělené sluncem, vstal, rozhlédl se kolem sebe a slabě se usmál. Na co myslel, se nikdo nedozví. Možná, že sám sebe pochválil za dobře odvedenou práci. Chýše hořeli jako polité benzínem a praskot ohně přehlušil i zvuk džungle. Mezi nimi pak pobíhali lidé oblečení do jasně oranžových ochranných obleků a snažili se zběsilí úprk do vrtulníku zamaskovat pojmem strategický ústup. Dva nebo tři členové epidemiologického týmu procházeli vesnicí s plamenomety a pálili všechno, co se týkalo obyvatel vesnice:chýše i s mrtvými, stáje, pole. Nakonec i oni naskákali do vrtulníku, který se okamžitě odlepil od země a mizel v dálce, zatímco plameny šlehali do výše, jakoby by mu mávali na rozloučenou. Sdělto, Boží posel, visel zapletený do lián a přemýšlel, čím si tohle všechno zasloužil. Nakonec své mínění shrnul do jednoho slova, za které by ho v Nebi stihla přísná důtka a hodiny vyslýchání, kde že se tohle slůvko naučil. Pokud šlo o pokládání otázek byl svatý Jiří nepřekonatelný. Kurva. pronesl všeobecně k džungli a pak se zřítil na zem. Odpovědí mu bylo zachichotání: hned vedle místa jeho dopadu seděla mladá černovlasá dívka, oblečená do oranžového obleku epidemiologické expedice, s tím rozdílem, že neměla přilbu. Sdělto věděl, co to je dívka, pochopitelně. Že něco, jako opak muže existuje je v Nebi známá, ovšem málo prokazatelná informace. A možná kdybyste na Sděltovi naléhali, přiznal by se vám, co že to má pod mráčkem v kufříku na noty pro harfu za časopisy. Tohle by nebylo jen na důtku, ale na devítiocasou kočku. S hrůzou zjistil, že se snaží upravit si vlasy a dodat pošramocené zbroji dřívější lesk. V praxi teď Sdělto vypadal jako vrak letadla, které v džungli našla expedice po deseti letech. Myslela jsem, že vy tyhle slova nesmíte znát natož je pronášet. promluvila dívka, která mohlo být podle těla a obličeje stará asi tak dvacet až dvacet pět let, hlasem, po kterém měl člověk nutkání dát si dezinfekční sprchu. A vůbec nebyla vyzývavě oblečena. To všechno Sdělta napadlo dřív, než se podíval do jejích očích. Ty oči, to byly samy stovky věků, plných moru, chřipky a černého kašle. Ty oči měly žluté panenky. Já si zase myslel, že jako Boží posel budu mít vždycky nohy v teple a nebudu cestovat, věřila byste tomu? odvětil sarkasticky Sdělto, když se otřepal z té hrůzy žlutých očí. Dostalo se mu dalšího úsměvu. Určitě je šílená, pomyslel si Sdělto a rychle přistoupil ke svému poslání. Z vůle toho, jež je Pánem naším, stejně jako Pánem všech tvorů na zemi, ve vodě a vzduchu, z vůle samotného Boha Tobě přináším Jeho poselství: Čas, který jsem určil a vyměřil tomuto světu za pět dní vyprší a vše zanikne. Učiň, co máš, ty a tví společníci a zánik zpečeťte tak, jak bylo předpovězeno. odrecitoval rychle a vytáhl brk společně s formulářem. Když dívka podepsala, spěšně se rozloučil a byl pryč. Nemoc (vlastním jménem Mor) se usmála a jedním pohybem ruky strhla oblek z těla. Pod ním se objevila jen tóga z hrubé látky. Konečně pronesla směrem k hořící vesnici. Jak to myslela, to se nikdo nedozví. Možná, že jí bylo líto, že to skončí právě teď. V mezičase, pro člověka nepopsatelně krátkém a nepopsatelně dlouhém, v čase, kdy mířil k dalšímu ze Čtyřky z Apokalypsy, si Sdělto strhával liány a vyklepával pavouky z bot a uvažoval nad tím, jestli těch dobrodružství nebylo už dost a že by bylo načase trochu zklidnit. Že by se mohl zjevit důstojněji, než omotaný listím a s potlučeným štítem, jinak než s kletbou (Bože, odpusť mi) na rtech. Že by mohl alespoň jednou splnit svou povinnost, jak se na Božího posla sluší a patří. Bylo to krásné a vznešené předsevzetí dítěte Světla a určitě by se vše zdařilo, kdyby se Sdělto nezhmotnil přímo na protitankové mině, která na dopad postavy ve zbroji zareagovala jediným možným způsobem. Po chvílí, když exploze odezněla a vítr odfoukl prach, se ze země zvedla omráčená začouzená postava, připomínající otevřenou plechovku od sardinek: nablyštěný hrudní pancíř byl roztržený v půli a zčernalý explozí, stejně jako obličej překvapeného Sdělta. Po chvilkové relaxaci a počítání do deseti se jal celou situaci komentovat a všechna předsevzetí šla k čertu. Já se na to fakt vyseru! Sdělto se trhanými pohyby snažil smést ze sebe nánosy prachu a štěrku a dodat brnění původní vzhled, ale bylo to stejně marné, asi jako kdyby jste švýcarské kapesní hodinky spravovali francouzákem a kombinačkama. Nakonec to vzdal a začal se věnovat okolí: stál někde na okraji opuštěného města, plném zbořených a hořících domů a kdesi v dálce zněli exploze a výstřely. Taky zaslechl pár výkřiků, kterými útočníci ubezpečovali obránce, že to všechno je pro mír a šťastnější budoucnost. Občas se do toho přimíchaly motory transportérů popřípadě tanků a burácení nízko letících stíhaček. A pak samozřejmě hudba Rolling Stone. Sděltův, stále ještě zastřený, pohled však upoutala postava kouřící doutník a sedící na jedné z hromad cihel, jako na trůnu. Byla to mohutná postava na krátko ostříhaného, bělovlasého muže se zastřiženým plnovousem, navlečená v dokonale sedící a vyžehlené uniformě, na které se blyštěly řady metálů, křížů, medailí a skalpů. Nohy, obuté do vysokých šněrovacích bot, které zářili čistotou, podupávaly do rytmu Paint it black linoucí se z otřískaného rádia. Zamířil přímo k ní. Jak to že nebojuješ synku? Snad nejsi zbabělec! zahřměla ta postava hlasem, který by i z pozdravu udělal rozkaz. Sdělto cítil, že se proti své vůli staví do pozoru a salutuje. Zpráva pro Vás. Od nejvyššího velení. Postava se zachmuřila a zatímco jednou rukou tlumila rádio, podezřívavě si posla prohlížela. Sdělta už ani nepřekvapila ta rudá barva zorniček, rozvinul potrhaný a ohořelý pergamen a začal. Z vůle toho, jež je Pánem naším, stejně jako Pánem všech tvorů na zemi, ve vodě a vzduchu, z vůle samotného Boha Tobě přináším Jeho poselství: Čas, který jsem určil a vyměřil tomuto světu za pět dní vyprší a vše zanikne. Učiň, co máš, ty a tví společníci a zánik zpečeťte tak, jak bylo předpovězeno. Postava radostí zavískla a udeřila dlaní do cihly, které se rozsypala jako písek. Konečně, trvalo to už dost dlouho. Nechápej mě špatně synku, já mám svoji práci rád, ale vod tý doby, co se vymyslely tyhle pušky a rakety, už mě to tak netěší, jako za dob mečů a sekyr. Kam ten svět spěje, co?! Sdělto se pokusil o chápavý úsměv a zalovil pro formulář. Problémem, jak se vzápětí ukázalo, byl inkoust. Obávám se, že jsem o něj přišel při tom výbuchu. Omlouval se, když v tom ho přerušila další exploze a přímo před postavu válečníka dopadlo torzo těla, škubající se v křečích a vydávající bublavé zvuky a skřípání kostí. Sděltovi se zvedl žaludek a jen s vypětím všech sil nezačal zvracet, zatímco postava si, se stoickým klidem, přitáhla nohou zbytky těla blíž a smočila brk v jedné z krvácejících ran. Takže ten výbuch to jste byl Vy? Mina je pěkný svinstvo, synku. Víte, že ti hlupáci by to nechali volný, kdybych jim neporadil, aby to pořádně nezaminovali? mlel, zatímco podepisoval. Ve Sděltově obličeji, staženým úsilím nezvracet, se objevil tik. S úlevou přijal svůj formulář potvrzující převzetí, podepsaný krví a zmizel k poslednímu úseku svého poslání. Válka odkopl tělo pryč a pomyslel si, že ti mladí toho dneska moc nevydrží a vyplivl starý doutník. Pro tuhle příležitost měl zvláštní a velmi vzácný doutník, ještě z dob, kdy trávil hodně času ve střední Americe. Zapálil si o civilistu, který se špatně schoval před napalmem a právě běžel kolem. Pak slastně natáhl. Na co právě myslel, se nikdo nedozví. Možná, že si říkal, že ty kubánský doutníky mají něco do sebe. Oproti všem katastrofickým vizím, které Sdělta napadaly v souvislosti s posledním adresátem a jeho výskytem, které mohlo být prakticky kdekoliv, se Sdělto objevil ve staré budově. Spíš to tu připomínalo nepoužívané skladiště se zaprášenou podlahou, plnou střepů z oken a trosek z nábytku. Skrz špinavá, vysoko položená okna sem proudilo pozdně odpolední slunce a zvenčí doléhaly zvuky projíždějících aut. Zkrátka nic zvláštního. Teda, nic zvláštního, pokud nepočítáme tu čtveřici chlápků ve slunečních brýlích a černých oblecích značky C&K, co na sebe navzájem míří automatickýma bouchačkama S & W ráže .45. Kromě toho, že si strkají hlavně ke spánkům, občas nervózně zabubnují prsty po pažbě, nebo vyfouknou dým s cigarety značky L&M, která jim visí z koutků úst, spolu nijak nekomunikují. Prostě profesionálové. Protože budou stejně brzo mrtví, říkejme jim prostě pan Jedna, pan Dva, pan Tři a pan Čtyři. Původně jich bylo pět, ale protože jejich řemeslo nese určité riziko, ležel pan Pět asi o pět kilometrů dál na podlaze banky s prostřelenou hlavou. Tím ovšem problémy neskončili. Kdo z vás má ty zasraný prachy?! promluvil pan Tři a přitlačil výhružně hlaveň na spánek pana Dva. Já je nemám. Odsekl pan Jedna. Já kurva taky ne! prohodil klidně pan Dva. Mě je ,doprdele, vlastně zkurveně jedno, kdo z vás kreténů ty podělaný prachy vlastně má, ale svoji práci sem vodved, tak chci svůj podíl. Teď hned. Co to kecáš vo vodvedený práci?! Neměl jsi ty takhle náhodou krejt pana Pět, co pane Spolehlivej?! Ty drž hubu. Kdybys ty nezkurvil cos moh, nemusel to Pět vůbec dostat a ty ukázal volnou rukou pan Čtyři na pana Jedna a ty, kde si sakra myslíš že seš, že střílíš ochranku, která klečí a má ruce za zádama! V nějakým posraným akčním filmu?! Pan Jedna omluvně pokrčil rameny. Já nemám rád uniformy, jasný pane Čtyři? Já taky nemám rád bermudský košile, ale chodim snad po pláži a střílím lidi? Ne, protože já sem profesionál, zatimco ty seš akorát velký psychopatický hovno! Co máš kurva, proti bermudský košily?! vložil se do toho pan Tři, který očividně ztratil nit rozhovoru. Celou tuhle konverzaci poslouchal spolu se zmateným Sděltem ještě někdo. Seděl pohodlně na jedné z převrácených beden a sledoval scénku před sebou, jako divák v kině sleduje napínavý děj. Půlka tváře byla stažená do přemýšlivé grimasy, zatímco ta druhá půlka ta se smála. Sdělto k ní přistoupil. Nesu pro Vás zprávu od B začal, když se na něj Smrt otočil a položil si prst na ústa. Sdělto sklapnul a dál se věnoval čtveřici gaunerů. Nikam ve svém rozhovoru nepokročili a dál strnule mířili jeden na druhého. Vteřinu dvě tři .deset .dvacet ..padesát minutu . Nakonec Smrt znechuceně zavrtěl hlavou a znuděně shodil flašku od ředidla z bedny. Spolu s třeskotem skla zahřměly výstřely a čtveřice se, za spršky krve a mozků, sesypala jako domino. Amatéři pronesl Smrt a z bedny, na které seděl, vytáhl objemný kožený kufr. Pak se jeho černá panenka mimoděk zaměřila na strnulého Sdělta a zúžila se na velikost smítka prachu. Kontrola, teď? Co jste mi to chtěl? zeptal se Smrt, tak jak to uměl jen on. Sdělto, kterému už nestačilo počítat jen do deseti, se zhluboka nadechl a třesoucí se rukou vytáhl zbytky Svolávacího pergamenu a začal: Z vůle toho, jež je Pánem naším, stejně jako Pánem Smrt vztyčil ukazovák a varovně s ním zakýval. Přejděte k věci. JÁ nemám času na rozdávání. Promluvil ostrým tónem. Jestli bylo něco, co nenáviděl víc než všechno kolem, pak to bylo zbytečný zdržování. Boží posel rezignovaně zastrčil pergamen zpátky do pouzdra. Je čas. řekl jen. Smrťova lidská půlka obličeje se roztáhla do širokého, šíleného úsměvu a v očích mu vybuchly supernovy. Ano zašeptal a jakoby mávnutím proutku zmizel úsměv a na tváři se mu usadil ten stejný studeně zamračený výraz. Přehodil kufr do druhé ruky a pomalu odcházel k východu. Nakonec se zastavil a zavolal ke Sděltovi, kterému se na obličeji rozehrál koncert tiků a puškubávání a mrkání. Nechcete něco podepsat? To už Sdělto nevydržel a za hysterického smíchu, doprovázeného plácáním do stehen zmizel zpátky do Božského lůna. Jeho hospitalizace si vyžádalo mnoho úsilí a času. Smrt jen nechápavě zavrtěl hlavou: co se jeho týče, nesnášel anděly i démony, stejně jako všechno a všechny na světě. Pak si vzpomněl na to, co JE čeká a vykročil do šťastné budoucnosti. Ještě toho bude mít dost co připravovat. A na co vlastně myslel? To se nikdo nedozví. Možná, že teď, když si odbyl svoji tísícelet trvající práci, by se mohl začít pořádně bavit.
U tohoto článku je 25 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
