
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
|
|
Oh shit Všichni se na mě čumí a já bych se tak strašně moc potřeboval poškrabat v prdeli. Úúúúúúúú, to to lechtá. Nesnáším ty dotěrné pohledy. Nelze jim uniknout. A nesnáším, když mě něco lechtá a já si to nemůžu poškrabat. Tomu se taky nedá uniknout. Kurnik šopa, to sem chytl roupa nebo co? Pokouším se dostat k nejbližšímu rohu, zákoutí nebo prostě čemukoliv, co by mi poskytlo alespoň trochu soukromí. Každý krok mě ničí. Pohnu pánví a zalechtání cítím až v břiše. Snažím se usmívat, aby nikdo nic nepoznal.
Paní, co jde proti mně, zkoumá můj neidentifikovatelný výraz ve tváři. Co ty víš, babo jedna. ušklíbnu se v duchu a snažím se nevnímat záškuby v řitním svalstvu. Zkouším chvíli stát a marně
doufám, že to přejde samo. Šimrání mezi půlkami sílí každou vteřinou a mě se zmocňuje panika a zoufalství. Rozhlížím se po ulici a hledám záchranu. Nikde nic. Jen spousta lidí a mně připadá, že všichni pozorují jen mě. Nenápadně se sunu ke stěně.
Seru na ně!! Nenávidím tohle století, tohle dobu, kdy se člověk nemůže ani svobodně poškrábat v prdeli!! Chci zpátky do pravěku! Zády opřený o stěnu domu nenápadně pozoruji okolí a ještě
nenápadněji vsouvám ruku do kalhot v oblasti inkriminovaného místa. Nejdřív pomalu poškrabu epicentrum svého soužení. Celým tělem se mi rozlije ten nejnádhernější pocit blaženosti. Slastně přivírám oči a vychutnávám si každý tah rukou a nové a nové přívaly slasti. Stačí půl minuty a jsem spokojen. Ještě chvíli jen tak stojím a s tupým úsměvem na tváři koukám na lidi kolem a v křečovitých výrazech některých z nich poznávám, že hledají roh, zákoutí nebo prostě cokoliv, co by jim poskytlo alespoň trochu soukromí ...
Kdo nezažil, nepochopí.
|
|
|