|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Den třetí Lukáš nespal. Ani nechtěl. Ani nemohl. Seděl na posteli a koukal z okna, na noční město, plné světel neonů a barevných reklam, zatímco kostelní zvony odbíjely druhou hodinu. Všechny zvuky kolem, ať to bylo dunivé odbíjení, křik a myšlenky lidí venku, nebo Danielovo chrápaní, které spíš připomínalo vysokoobrátkovou vrtačku, byly zapomenuty, nebo alespoň odsunuty stranou, pro jediný, vesmír vyplňující zvuk. Tlukotu srdce. S ubíjející a nekončící periodicitou mu drásal myšlenky, doháněl k šílenství a zatemňoval mysl. A nic a nikdo to nemohl zastavit, to na tom bylo nejhorší. Pamatoval si přesně, kdy ten zvuk zaslechl poprvé, stejně jako mu v hrudi někdo zapálil oheň, který hořel i teď, zatímco tu sedí a marně tiskne ruce k uším Vzpomínky. šli od toho stánku, kde si ten psychopat koupil pár těch komiksů a předvedl prodejci slušnej arzenál zbraní, co vytahoval z kabátu. Šli ulicemi zpátky do hotelu a zatímco se Daniel rozplýval nad svojí kořistí, zvyšoval si Lukáš hlasitost a přimáčkl sluchátka víc do uší, protože ta ulice byla rušná a plná lidí a jejich myšlenek a rozhovorů. Naděje, zklamání, odevzdanost, štěstí, zlo, A pak do něj někdo narazil. Někdo, koho přehlédl vycházet z obchodu, který právě míjeli. Někdo, na koho se zle podíval, a pak Žena. Spíš dívka, co nesla tašky s nákupem, se mu omlouvala. Co přesně říkala, si nepamatoval, ale ty oči. Ty oči v barvě modrýho nebe na barokních malbách, smutný modři nekonečných hloubek. A on se v nich utopil jako neúspěšnej podnikatel. Ty oči, ano. To ty oči mu probudili to, co mělo zůstat spát, ty oči mu zapálili hranici v hrudníku. To, co ho teď přivádí k šílenství a nutí sevřít zuby. Ty oči a ten obličej Cítil se unavenej, ale neusnul ani když zvony odbíjely další a další hodinu a sametově černá noc začala blednout. Nemohl usnout. Myslel na tu modř. A jsme zpátky ve skladišti, kde na zemi pomalu tuhne čtveřice profesionálních zlodějů známých jako pan Jedna, pan Dva, pan Tři a pan Čtyři. Svůj spor o ukradené peníze vyřešily opravdu profesionálním způsobem, i když jim, pravda, musel pomoci trochu Smrt, který se z toho dlouhého čekání nudil. Nad mrtvolami se najednou objevily další postavy. Bylo jich pět a s člověkem měly společné snad jenom stavbu těla a odpor k hygieně. Prostě démoni, služebníci Pekla, sluhové Satanovi, nesmiřitelní protivníci Andělů. Sou jenom čtyři. Jak to, že sou jenom čtyři?! pronesl ublíženě jeden z nich. Alespoň sou mrtví, fakt nesnášim, když musim posednout živáče. Ten tyátr kolem zvracení, krvácení a nápisů na břiše fakt nesnášim. Zapojil se druhý. Máš recht a nakonec se řekne je posedlej Ďáblem-. Prostě my vodřem veškerou tu špinavou práci a pak veškerý zásluhy shrábne šéf ozvala se další z postav. Ale je zase je prča sledovat ty kněze, jak máchají rukama, zasmrdějí pokoj kadidlem a žbleptaj modlitby. Tuhle mě jeden tak naštval, že sem na břicho tý holky vyryl krví DRŽ HUBU A VYKADLI- a pak ho pozvracel, ten ale čuměl Jak to že sou jenom čtyři, když nás je pět! nedal se odtrhnout od tématu první Démon. Tak se holt smrskneš, no. A nedělej z toho vědu, kolikrát jsem posedli živáče i ve čtyřech a jak jsem si to užívali Já se smrsknu? Tak to teda velký kulový. Ty seš tady služebně nejmladší, takže přestaň žvanit načeš se strhla hádka o to, kdo že koho posedne a kdo bude muset spolupracovat ve dvou. Nakonec to vyřešilo táhání sirek a notná dávka keců a protestů. O pár minut později tu znova stáli panové Jedna, Dva, Tři a Čtyři v černých oblecích C&K, s automatickými zbraněmi S&W .45, cigaretou L&M v koutku úst a slunečními brýlemi s U&V filtrem. Až na zamazané obleky od krve a mozku a trochu pobledlejší obličeje, nebylo poznat, že si před pár minutami svorně prostřelili hlavy. Pan Dvě otevřel dveře skladiště a vyhlédl ven, kde stál černý vůz. Pan Dvě ho znalecky obešel. Mercedes z roku 66 s upraveným motorem a původním lakem. Černě tónovaný vokna, interiér v kůži a hliníku, kufr s objemem kolem pětiset litrů je napěchovanej kvérama. Co víc můžeme chtít? Pan Jedna natáhl pistoli a zastrčil do podpažního pouzdra. Na dvě podělaný Křídla je toho až až. Pan Tři, který se nějakou dobu hádal sám se sebou, vycházel poslední ze skladiště. Fakt by mě zajímalo, proč nějakýmu maskovanýmu vozejčkáři záleží na dvou Křídlech když druhý, trochu hlubší, hlas posměšně dodal. Na dvou mrtvejch Křídlech Pan Tři se rozesmál. Dvojhlasně. Spiel mit mir ein Spiel Celá rada Piktogramu Ohně stála v půlkruhu kolem trůnu vládce Pekel a dychtivě sledovala svého představeného Hnusháva, pravé ruky Satana, který právě odhaloval plány na smetení a totálního zničení Království Nebeského. Jeho plamenná řeč, doprovázená rozmáchlými řečnickými gesty, znovu rozproudila krev všech přítomných a to dokonce i u samotného Festuzla, který překvapivě povytáhl pravé obočí. a pak konečně a definitivně zvítězí Zlo a Chaos. Ty budeš pravým a jediným Vládcem, kterému budou všichni náležet a poslouchat. Tak se stane! zakončil Hnusháv svůj projev výkřikem a sál znovu naplnil aplaus a souhlasný řev. Jen jediná osoba se k nadšení nepřidala. Ta nejdůležitější. Spiel Ein Spiel Mit mir Satan seděl rozvalený na trůně, jednou rukou si podpíral hlavu a v druhé ruce, volně natažené, kroužil zbytkem krve v poháru. A? pronesl směrem k mírně zmatenému Hnushávovi, kterého tato otázka očividně vyvedla z konceptu. Rozpačitě si otřel zpocené čelo. a pak?..Mno pak ehm jaksi se staneš neomezeným vládcem, to znamená že budeš vládnout všem..jaksi že jeho zmatený projev zakončil rázně Satanův vztyčený ukazovák. ACH ANO, BUDU VLÁDNOUT NAPROSTO ZNIČENÝ A DEFINITIVNĚ MRTVÝ KOULI HLÍNY A KROMĚ TOHO, ŽE NÁM TAK AKORÁT NEOMEZENĚ DOJDE STÁLEJ PŘÍSTUP HŘÍŠNÍKŮ, SE VŮBEC NIC NEZMĚNÍ? TOS MI CHTĚL ŘÍCT?! Jestli byl v něčem Satan lepší, než v poslouchání metalu u stowatového reproduktoru, pak to bylo právě v umění ironie. ZA TU DOBU, CO TADY JSME, MY A ONI, UŽ BYLO TOLIK PŘÍPRAV, TOLIK ZBYTEČNEJCH PŘÍPRAV NA SOUDNEJ DEN, ŽE MÁM NĚKDY POCIT, ŽE JE KAŽDEJ DEN SOUDNEJ A POSLEDNÍ. O ČEM SE TO TADY VLASTNĚ BAVÍME? O DALŠÍM ZBYTEČNÝM POPLACHU? Nejstarší předák Azmael a levá ruka Ďáblova, přistoupil na pomoc svému druhovi v tísní. Nutno podotknout, že ten druh v tísni byl on sám, a ne Hnusháv, na jehož místo měl Azmael už dlouho políčeno. Kam by to vedlo, kdyby si v pekle všichni pomáhali! Tentokrát je to oficiální, veličenstvo. Poslové vyrazili a Čtyřka se dala dohromady větu nedokončil, protože právě uhýbal letícímu poháru. JAK TO, ŽE SE TO DOZVÍDÁM AŽ TEĎ?! Zahřmělo vztekle sálem. No.. zdál jste se příliš zaneprázdněn prohlásil zlomeně Hnusháv a spěšně dodal zaneprázdněn povinnostmi a přípravami NEVĚNOVAL JSEM SE ŽÁDNÝM POVINOSTEM ANI PŘÍPRAVÁM, PROSTĚ JSEM SEDĚL, POSLOUCHAL MUZIKU A PIL JEDEN POHÁR ZA DRUHÝM! A TEĎ MI JDI Z OČÍ, TY NESCHOPNEJ ŘITOLEZČE! KDY PŘESNĚ MÁ VLASTNĚ NASTAT DEN ZŮČTOVÁNÍ?! Azmael, který po očku sledoval odcházejícího Hnusháva a v duchu si gratuloval, hbitě odpověděl. Za čtyři dny, tedy přesně června roku dvoutisícíhoprvního možná že byl Azmael hbitý řečník a stratég, ale to neznamenalo, že byl hbitý fyzicky. Prvnímu poháru sice ztěží uhnul, zato druhý ho zasáhl přímo do čela. Náraz jím mrštil přes celý sál až na rudou zeď. A Satan zuřil: řval vzteky, vytrhával sloupy a házel je mezi zmatenou radu piktogramu Ohně. Spiel mit mir-ein Spiel Mezi tím zmatkem a masakrem procházel Festuzel a prkenně sbíral skleničky na podnos. Sem tam se vyhnul padajícímu sloupu, nebo letícímu tělu. Dobré a kvalitní sklo se dneska shání velice těžko. Určitě hůř, než noví nástupci do rady Piktogramu Ohně. Dej tu věc víc nahlas! Slyšíš?! Černý mercedes se hnal probouzejícím se městem rychlostí něco kolem sta kilometrů za hodinu, čehož si ke své osudové smůle všimnul i hlídkující policista, který zahájil stíhací jízdu. Možná, že kdyby tušil že v autě, které se snaží zastavit, sedí pět profesionálních zabijáků posedlých démony a právě si rozebírají zbraně, které jako řadový policista viděl zřejmě jenom v akčních filmech jako Predátor nebo Rambo, možná by se rychle vrátil k pojídání koblih. Pan Čtyři, který seděl vzadu a profesionálními pohyby nabíjel Uzi byl tak první, kdo si blikajícího majáku na motocyklu všimnul. Sleduje nás polda pronesl suše a v duchu přemýšlel nad tím, jestli by dokázal automatickou zbraní vystřílet do břicha toho policisty svůj monogram. Pan Dva, který si vychutnával zvuk ze stereo soupravy, mrknul do zrcátka. Jakej polda?! zeptal se pan Tři, který se rval se řízením krásného, ale přeci jenom staršího vozu a na nějaký pohledy do zrcátek neměl čas. A možná ani nevěděl, že něco jako zpětné zrcátko existuje. To že má s řízením jakéhokoliv pozemského vozidla tolik zkušeností, asi jako se zpěvem žalmů, dlouho a s úspěchem tajil. Teď se za to proklínal. Pan Jedna se vyklonil ze zadního okna a na pokyn policisty aby zastavil, odpověděl stisknutím obou kohoutků dvouhlavňové brokovnice. Nakonec zalezl zpátky dovnitř. Jakej polda? Asi mrtvej polda, ne. A dej to rádio konečně nahlas! odsekl k panu Tři. Some people call me space cowboy sdělovalo rádio hlasem Steva Millera. Tomu policistovi to zrovna k smíchu nepřipadalo. Ani v Nebi se nesmál. Daniel se s trhnutím probudil a bleskově tasil dvojici Waltherů P99, jejichž hlavně mířili do míst, kde se ozývaly střelba tlumená tlumičem: v hromadě rozečtených komiksů, rozházených po celém pokoji, seděl Lukáš, otočený k oknu, na rozvrzaném křesle a opakovaně se střílel do spánku. Kromě stereotypnímu trhnutí hlavy mu to očividně nijak nevadilo a to i přes skutečnost že si tlumič hověl na hlavni armádní Berrety. Po každém syknutí výstřelu cinkla o zem prázdná nábojnice. Máš nějaký problémy? zeptal se opatrně Daniel, když prvotní šok odezněl. Nic, co bych nezvládl dostalo se mu stručné odpovědi následované dalším výstřelem. Seš si jistej? zopakoval Daniel a jen tak letmo zachytil jednu z nábojnic. Problémy? Já? Jak si na to přišel? odpověděl skoro dotčeně Lukáš. Další výstřel. Jak jsem na to přišel? A víš, že ani nevim. Prostě se probudim a první co vidim - tebe, jak si do hlavy sází jednu kulku za druhou - možná ti to připadá normální. Lidi dělaj po ránu různý věci, to zas jo, třeba cvičej, pijou kafe nebo se vracejí domů vlastně, když o tom tak přemejšlim proč zrovna ty by ses nemoh střílet do hlavy? no proč mi to, ksakru připadá tak divný? Každej přece ví, že se Anděl nemůže sám zabít. Sebevražda je přeci smrtelnej hřích. Nejde to, tak proč si s tebou vlastně dělám hlavu vždyť je všechno vlastně v cajku hlavně po sobě ukliď ten nepořádek, jo? Daniel zastrčil zbraně do pláště a sebral ze země otevřeného Lipse Tulliana a pokračoval v klidu ve čtení. Dlouho to ale nevydržel. Cos vlastně udělal ty, že seš tady? Lukáš přestal se svojí kratochvílí a svěsil zbraň podél křesla. Pak dobil a pokračoval. Nic. odpověděl po chvíli. Kecy, kdybys nic neproved, tak tu nedřepíš se mnou, ne?! zaútočil logikou Daniel. Ale zkuste jít na anděla, zkopnutýho na Zem a v očividně špatný náladě a pistolí u hlavy, s logikou. O takový jako jsem já, neměli prostě zájem. O takový jako jsem já blabla bla zapitvořil Daniel a protočil panenky. Co to tady plácáš za nesmysly?! Tys taky něco proved, co? Vůbec nic. A sklapni konečně. Podle tónů hlasu, který zarezonoval Danielovou hlavou a který praskal nervozitou jako elektrické křeslo, by se dalo usuzovat, že tázaný nepřipouští další diskuze a další vyptávání by se někomu mohlo stát sakra osudným. Na druhou stranu nutno podotknout, že umění číst v narážkách a náznacích bylo Danielovi stejně blízké asi jako chovný svini program na odbourání přebytečných tuků. Já to z tebe stejně dostanu, slyšíš? Dřív nebo později to z tebe dostanu. Kolik já toho dostal z Rudochů, který jsem zajal pche. Ty parchanti byli ještě rádi, že mi něco mohli říct a s tebou to bude stejný Další příval řečí ukončily až dvě události, který Daniela dostihly rychlostí světla. Ta první byla skutečnost, že už nesedí na kanapi, v ruce nedrží Lipse Tulliana, ale že visí hlavou dolů z okna a mezi ním a zemí je něco přes sto metrů volnýho pádu. To že se ubytovali v pokoji v prvním patře tohohle zavšivenýho hotelu, který si o výškový konstrukci mohl nechat leda zdát, ho vůbec neuklidnilo. Ta druhá věc, která mu vzala slova z úst a nahrnula krev do hlavy, byl Lukáš. Tedy jestli se ta postava, co ho držela za nohu dala nazvat Lukášem. A když jsme u toho tak andělem už vůbec ne. Křídla, pravda, to tedy ta osoba měla a to že byla černá a splihlá jakoby od dehtu, byl nepodstatný rozdíl. Ani ta svatozář tak nezářila, jako spíš pohlcovala světlo. Možná, že i ta černá kutna a kápě přetáhlá přes obličej se mohla zdát trochu výstřední, ale tohle všechno nebylo nic proti tomu, jakou auru kolem sebe ta bytost šířila. Aura nekonečný prázdnoty, nejhlubšího smutku, odevzdanosti a drtivýmu pocitu zbytečnosti. Člověku, který se do téhle aury jednou dostal a nebyl dostatečně silný, nebo nebyl kolem zrovna někdo, kdo by ho popřípadě odřízl, vypnul plyn nebo neposkytl kvalifikovanou pomoc z oblasti psychologie, zbývalo v podstatě jediné. A to všechno měl na starosti on. Ani nebylo divu, že ho vykopli z Nebe. Snad jedině, že by ho propašovali na druhou stranu jako záškodníka a na zbytek dne by si vzali volno. Udělal by všechno za ně. A to by asi nebyla ta pravá sranda, žejo. Danielovi se udělalo zle. A doprdele Svatej všech sebevrahů prohlásil nakonec. Lukáš se k němu naklonil a stáhl kapuci. Ten úsměv, kterým Daniela obdařil, byl asi tak stejně veselý, jako pohřební průvod v podzemí. Těší mě. Jakoby mrknutím oka seděl Daniel znovu v pokoji plném rozházených komiksů, na kanapi a v rukou držel časopis. Poplašeně se rozhlédl kolem, ale místo té hrůzu nahánějící postavy v kutně, seděl Lukáš v křesle a, metaforicky řečeno, zabíjel čas. Svým způsobem. Strnulé ticho, v němž si přebíral události posledních několika minut a rozebíral své další možnosti, promluvil Daniel. Hele, puč mi ten kvér, já si to taky vyzkoušim A s tím začal nový den. Cože mám, HO HO HO, udělat? Výcvik, který, pravda, neprobíhal přesně podle Václavových představ, se pomalu začal projevovat na andělech a zanechávat na nich následky. V dobrém i špatném slova smyslu. Tak třeba Amor: od té chvíle, kdy do rukou dostal odstřelovací pušku a náležité školení v jejím používání s ním nebylo k vydržení. Nejenže odmítal plnit svoje hlavní poslání, ale on ho odmítal plnit s tim břídilským klackem a kusem špagátu a trval na tom, že zamilovaní musí zasáhnout celoplášťovou střelou a to né do srdce, ale do hlavy. Vzít mu pušku z rukou bylo stejné, jako zastavit kotouč cilkulárky holou rukou. Václav tomu říkal profesní deformace, ale ostatní tomu říkali ten podělanej šílenec nás všechny jednou zabije, to vám říkám. A to na tom Amor nebyl zdaleka nejhůř. Budete bombardovací svaz. Santa Klaus, před kterým rázoval Svatý Václav, se přemýšlivě zatahal za vousy a mimoděk pohladil svůj kulatý břich. Byl očividně v koncích. To Václava dopálilo. Hernajs, přemýšlejte trochu chlape, žádný další Vánoce už nebudou. A vy a tady vojín Ježíšek jste jediný, kdo má něco, co může lítat. Vždyť těm vašim sobům je jedno kolik toho táhnou a to pro nás představuje obrovskou strategickou výhodu, chápete? Takže já bych vlastně dělal svou práci, viďte? HO HO HO! promluvil nakonec Santa. Přesně! rozzářil se Václav. On věděl, že to půjde. Prostě bych létal na svých saních a rozdával dárečky? HO HO HO! ujišťoval se muž v červeném. Jestli vám to pomůže, nechám každou napalmovou bombu zabalit do vánočního balení a převázat mašlí. Kdyby podlézavost svítila, osvětloval by Václav menší město. Tak já to tedy beru. HO HO HO! zakončil celý rozhovor Santa Klaus. Pak ho Václav poslal do muničního skladu na přezbrojení a kamufláž saní a sobů. Nakonec se otočil na postavu asi dvanáctiletého polonahého chlapce, který měl kolem hlavy věnec se jmelím. Očekáváním přímo hořel. Vojín Ježíšek! zakřičel Václav a s uspokojením sledoval, jak chlapec vysekává předpisový pozor. Doufám, že vám je to jasné a nebudete dělat problémy jako vojín Klaus. Pane! Ne, pane! Ve válce musíme každý přinášet oběti, že vojíne Ježíšku? Pane! Ano, pane! Dobrá, nechte přezbrojit svůj stromeč chtěl jsem říct stroj a vyčkávejte dalších pokynů. Odchod, vojíne Ježíšku! Václav se zatetelil radostí. Takže bude i letectvo! To budou ty parchanti pěkně čumět, až jim budou na parohy padat bomby. To, že budou ovázaný stužkou asi těžko ocení. Trochu ho mrzelo převelení Dědy Mráze do pěchoty, ale na druhou stranu, tam dole jim bude třeba trochu zchladit ty jejich rohatý hlavy ha ha ha Odněkud se ozval výstřel a změt výkřiků. Zřejmě se zase někdo Amorovi pokoušel vysvětlit symbolismus tradičních zbraní Poslů lásky.
|
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
