Chcete vidět většího vola?
09:05:30
20. čůrance 2018
přihlásit | zaregistrovat
čerstvé rubriky
 »  Šílené zprávy
 »  Povídky
 »  Pohádky
 »  Písničky
 »  Fakta
 »  Ankety
 »  Horoskopy
 »  Poezie

 »  Textařovy sny
      a noční můry

Diskuzní fóry
 »  Přehled fórů
 »  Starší u fórů
 »  Starší u článků
 »  Registrace
press prdel
 »  Sexuální aféra
 »  Saddám uprchl!
 »  Překvapení z Kinder vejce!
 »  Potrat mozku
 »  pResident evil
 »  Láska sex a zvrhlosti III (246152)
 »  Návod na použití WC (147896)
 »  Jsou kočky cikáni? (145129)
 »  1. Vietnamský internetový obchod (125526)
 »  Řezali na holou malého blbečka (105912)
 »  Proč jít do Prdele?
 »  První článek
 »  První cenzura
 »  Realizační tým
vyhledávání










9. 3. 2002 - Krysař  příspěvků: 10  čtenost: 13318
Křídla IIIIIIIIII
Je Nebe.
Je Peklo.
Jednoduché.
Na lidstvo, které má dokonalé sklony dělat všechno složitější a komplikovanější, je tahle myšlenka až překvapivě jednoduchá.
Na druhou stranu, chápat složité věci jednoduše, to je taky jedna z vlastností lidstva. Protože mezi významem slova dělat a chápat je dost podstatný rozdíl. A to nemluvíme o významu slova věřit.
A za to všechno můžou spisovatelé. A jejich slova. Jejich romány. Jejich výklady.
Roku 480 př.n.l. se, na místě zvaném Thermopyly, střetla zhruba sedmitisícová armáda řeckých ostrovů se stotisícovou armádou perského krále Xerxe.
I přes nepoměr dokázali Řekové vzdorovat po šest dní a to hlavně díky tří stovkám sparťanských mužů pod vedením krále Leonidase.
Poslední úsvit, kdy peršané (díky zradě) obklíčili pozice Řeků, kdy byl všem předem jasný výsledek nadcházející bitvy, řekl král Leonidas svým mužům toto: „Vojáci, nasnídejte se dosyta, protože večeřet budete v pekle.“ V následující bitvě byli všichni stateční obránci průsmyku pobiti do jednoho…
Jak se může člověk, který pokorně věří ve svého boha, přináší mu oběti a modlí se k němu den co den, dostat do Pekla? Na druhou stranu, jak se může člověk, který pobil desítky lidí, dostat do Nebe?
A co se stane vůbec s bohy, ze kterých se stali pouze postavy z dávných časů, mytologických bájí a dávno ztracených civilizací? Kam se poděl vznětlivý Zeus, bojovný Odin, moudrý Re a mocný Taranis? Kde sídlí moudrost Athény a Thovta? Kde jsou všichni Heraklové, Perseové a Odyseové? Artušové, Lanceloti a Merlinové?
Není Bůh, který by zemřel.
Není pravý hrdina, který by nezabil.
Žádná Nebe.
Žádné Peklo.
Tak kde?
Když hodíte mincí, můžete s naprostou jistotou říct, že dopadne jednou stranou k nebi, druhou k zemi. Nezáleží, jestli padne zrovna Panna nebo Orel. Prostě dopadne.
Ale občas, s pravděpodobností hraničícím se zázrakem, době, které lidé s oblibou říkají „až s koncem Světa“ nebo „až Peklo zmrzne“ dopadne mince na hranu…
Už víte, kde jsou všichni hrdinové a zapomenutí bohové?
Měli byste vědět ještě něco.
Mince právě dopadla na hranu…

…hajný Padělek, zkušený čtyřicetiletý nimrod, střelec pěti divokých kanců, desítek bažantů a králíků seděl na posedu a od nejhoršího okamžiku jeho života ho dělilo přesně pět minut.
Těch pět minut chybělo do třetí hodiny ranní, což bylo už dohromady pět hodiny od doby, kdy se hajný na posedu uvelebil.
Padělek nebyl typický myslivec. Tedy člověk, vousatý, věčně usměvavý, obklopený koloušky a malými ptáčky. Nebyl to typ myslivce, co malým dětem vysvětluje, jak je důležité nosit každou zimu do krmelců žaludy, kaštany a sem tam nějaké to jablíčko. A jeho pes se jmenuje Brok a rád panáčkuje.
Tak za prvé Padělek se nesmál. Tedy pokud zrovna nepózoval na fotografii se svým úlovkem.
Děti jakéhokoliv věku nesnášel a co se týče krmení zvířat, od toho tu byli ti hodnější myslivci, jejichž úkolem bylo vykrmit Padělkovi zvíře, které on mohl zastřelit.
A jeho pes…když řeknu, že se jmenuje Zabij, uděláte si obrázek sami?
Padělek čekal na jelena. Parohy, (které mu však každou první sobotu v měsíci nasazovala manželka společně s předsedou mysliveckého spolku. To samozřejmě nevěděl, protože jeho žena byla přesvědčena, že pak by se na stěně jeho kořistí nemusela objevit pouze prasečí kůže) totiž chyběli parohy. Parohy pořádného, vznešeného a hlavně mrtvého dvanácteráka.
A Padělek věřil, že to je pouze otázka několika hodin.
Proto se ani nepohnul, když mu do hledí dalekohledu, vstoupila silueta…Padělkovi se zastavilo srdce…tohle nebyl dvanácterák, na kterého čekal. Tohle zvíře mělo paroží, na kterém by se dal postavit posed a to včetně verandy! A to držení těla!
Škoda, že ho musí zastřelit…
Padělek profesionálními pohyby nabil svoji loveckou kulovnici značky Browning a chladně ustálil zaměřovač optiky mezi ta dvě nádherná paroží.
Jelen se ani nehnul, popravdě zdál se trochu zmatený.
Lesem se ozval výstřel a silueta zvířete se skácela k zemi.
Hajný bleskově sešplhal po žebříku, kulovnici zavěšenou na rameni a ladným pohybem vytáhl lovecký tesák. Zabije přidržoval na vodítku.
Celou cestu k padlému zvířeti si tiše prozpěvoval. Už se v duchu viděl se svou trofejí na výročním sjezdu svazu myslivců. Takové paroží mu budou závidět v celých Čechách, co v Čechách…v celý Evropě!
„Tak pojďe k taťuldovi, parohy, jen pojďte hehehe..“ a s tím se přehoupl přes nízký keř, za kterým ho měla čekat sladká odměna.
„Adoprdele…“
Někdo mu vyrazil tesák z ruky, bylo to takové plesknutí přes ruku, ale i tak letěl tesák pěkně daleko. Druhou věc, kterou si Padělek uvědomil bylo, že nestojí nohama na zemi, ale volně jimi kope ve vzduchu. Následně si uvědomil, že se dusí, protože ho někdo drží pod krkem.
A pak si uvědomil, kdo ho drží a klidu mu to rozhodně nepřidalo.
Ta postava byla každopádně mužská a měřila něco kolem dvou metrů.
Byla oblečena do podivných látkových kalhot a rudého pláště. Na svalnatých pažích a kolem krku měl zvláštní ozdobné okruží.
Padělek si přes hrůzu, která mu bubnovala na mozek dravostí metalového bubeníka, přepočítal cenu té bižutérie, protože to všechno bylo ze zlata!
Možná, že cokoliv bylo lepší, než se podívat do tváře toho podivného člověka.
Tvář byla přísná, ani stará ani mladá, jakoby vyřezaná z kmene staletého stromu, lemovaná dlouhými vlasy sčesanými dozadu.
Padělek měl pocit, že ho klame zrak. Nejspíš spadl z posedu a tohle je nějaká halucinace, způsobená těžkým zraněním…
Jak si totiž měl vysvětlit ty parohy, rostoucí s cizincovi hlavy? Byly obrovské, majestátné a zdobené prsteny. Doslova zářili.
„Teda, bůh potrestej tu ženskou, co vám je nasadila, pane…“ zahlaholil Padělek ve snaze uvolnit, když ne atmosféru, tak alespoň sevření na krku. Cizinec neodpověděl.
A sevření nepovolil.
Jenom volnou ruku strčil Padělkovi před obličej a otevřel jí. Na mohutné dlani ležela zploštělá kulka.
„Éééhm…to s tou kulkou mě opravdu mrzí, pane. Ale chodit v noci po lese s takovou vozdobou, to si koledujete vo malér…“
Cizinec se naklonil blíž ke koktajícímu hajnému a ruka, co držela kulku náhle svírala kulovnici a aniž by se otočil, rozmáčkl zbraň rukou, až se za praskotu dřeva a kovu rozpadla vejpůl.
Padělek se pomočil.
Poslední věc na kterou si pamatoval dřív než omdlel, byla cizincovi oči, které se rozsvítili nahnědlou září a psa Zabije, který se, navzdory své násilnické povaze, pokojně lísal cizinci k nohám.
Cizinec zvolna položil hajného na zem, věděl, že bude žít i když mu to bylo líto. Tenhle typ lidí viděl nejraději na oltáři se srpem v hrudníku.
Nakonec Cernunnos, Bůh – jelen pohladil psa a odkráčel vstříc stínu lesa aby pozdravil nadcházející svítání

…moře bylo klidné. Až podezřele klidný, pomyslel si Alfredsson, toho času kapitán rybářské lodě jménem Njord.
Alfredsson dokonale splňoval představy o kapitánovi, které obvykle mívají lidé, kteří mají společné mořem a rybolovem asi jen to, že mají v mrazáku rybí filé: Hřmotné postavy, s krátkým bílým plnovousem, lehce napadající na pravou nohu (kterou,a tím zřejmě mnoho lidí zklamu, nemá dřevěnou) a neustále pokuřující dýmku. A taky nemá místo pravačky hák, jo?!
Kromě všech těch znaků zkušeného mořského vlka, měl ještě jednu: čich na trable. A těch měl plný nos.
Ale proč? Moře bylo až nezvykle klidné, obloha krásně modrá, vítr příznivý, posádka nereptala jako obvykle a za chvíli rozhodí sítě, tak co?
Ten cizí chlápek. Určitě.
Přišel hned ráno a chtěl se dostat mermomocí na moře a protože Njord byla jediná loď, co zrovna odplouvala, zašel za ním.
Zprvu si myslel, že je to nějakej bláznivej turista a odmítal jeho nabídku. Otázka bezpečnosti, zodpovědnosti a pak by taky překážel jeho chlapům v práci a to oni teda nemají vůbec rádi, jestli ví, co tim myslí.
Ale ten člověk byl neodbytnej. A taky dost divnej. Jak bylo řečeno, Alfredsson byl chlap jak hora, ale vedle toho cizince se vyjímal asi jako skalka na zahrádce vedle Everestu. Nebyl to ani cizinec, pravda mluvil sice legračně, po starým způsobu, ale tím jasnější bylo, že je to místní.
A měl dlouhý zrzavý vlasy a hromovej hlas.
Nakonec i dost peněz, na to aby vyřešil otázky bezpečnosti, odpovědnosti a domluvil chlapům, s tím, že se určitě někomu plést v práci nebude.
Takže teď tu byl ten chlap taky, zabalenej do dlouhýho pláště a upřeně si prohlížel vzdálené Lofoty.
Navzdory podivnému pocitu zalila Alfredssona vlna sympatií a učitelské vtíravosti.
„Támhle ty ostrovy, to ´sou Lofoty, jasný?! A vy máte sakra štěstí, poněvadž ´sou jinak furt v mlze, jasný?!“ promluvil na toho cizince.
Ten kývnul hlavou.
„Vím.“
„Vy ´ste se vrátil vodněkud zdaleka, co? A řek bych, že ´ste tam pěkně dlouho, co?“
Další pokývnutí hlavy.
„Dá se to tak říct.“ otočil se na Alfredssona.
„Proč právě Njord?“ zeptal se.
Alfredsson natáhl z fajfky a zaujal pozici „teď tě, ty malý suchozemský štěně, naučí něco starej mořskej vlk“.
„Njord je přeci vikingskej bůh moří, ´ví snad každej, né?! Náš patron a ochránce…“
„…jo, a taky velkej smolař na ženský a na nohy.“ Dokončil za něj cizinec. Alfredsson se na něj překvapivě podíval a pak se oba naráz rozesmáli. (tuhle narážku tady nehodlám vysvětlovat. Najděte si to v nějaký knížce o severský mytologii, ať taky něco děláte, jasný?!)
„A znáte tu o hlubinným hadovi?“ zeptal se cizinec a zkoumavě se podíval Alfredssonovi do očí.
Ten se nadmul jako páv.
„Se věřilo, že ta mrcha svírá svět, jasný?! Lidi mysleli, že svět je kruhová placka, kolem dokola ohraničená mořem, jasný?! Pokaždý, když se pohnula, země se otřásla…“ a s nostalgickým povzdechem dodal „…pověsti mladej, pověsti, jasný?!“
Cizinec odvrátil hlavu.
„Když myslíte…“
Tahle nevinná poznámka, pronesená určitě v žertu, měla na Alfredssona stejný dopad, asi jako kdyby někdo řekl „…není támhleto v dálce uragán, co se mu říká Bílá smršť ?“ Ten podivnej pocit tu byl zase a navíc znásobený obyčejným lidským strachem. Nejhorší na tom bylo, že byl (alespoň zdánlivě) bezdůvodnej.
Zkrátka Alfredsson nabyl pocit, že kdyby mu teď poslali fotky Země ze satelitů a nebyly by na nich placky lemované hadím tělem, byl by ten nejšťastnější kapitán na světě.
„Kapitáne, máme na sonaru něco divnýho…“ vytrhl Alfredssona z jeho soukromé paranoie jeden z rybářů.
Ten se křečovitě usmál.
„Nic mi neřikej, jasný?! Máte tam něco strašně velkýho, dlouhýho a kdyby se vám to nepříčilo v makovicích, popsali byste to jako hada, jasný?!“ odsekal se hranou bezstarostností a náhledem, a kdyby mu to strach dovolil, sám by se svýmu vtipu zasmál.
Rybář otevřel ústa a po chvilce obdivně zvedl palec.
„Teda kapitáne, jste fakt třída. Jak ´ste tohle zjistil…“
Aha, ten člověk mi chce namluvit, že se ze dna zvedá něco, co připomíná hada, jasný?! Vůbec nemám pocit, že se mi tahle věc vymyká z rukou, takže jde asi o velký hejno ryb, který sonar zachytil jako obrovský těleso, jasný?! Tak to určitě bude…
„Hej kapitáne…“ ozval se výkřik dalšího z posádky. Alfredsson se vztekle otočil po hlase.
„Co je zase…“ a zmlknul.
Cizinec stál na kraji paluby a plášť měl volně pohozený na prknech. Oči všech přítomných nepřitahovaly ani tak pletence svalů, kterou většina znala jenom z filmů s Arnoldem Schwarzeneggerem, i když nad tímhle by Arnold zaplakal a odešel do penze.
Bylo to kladivo.
Masa lesknoucího se kovu, vytvarovaná do podoby válečného kladiva, jehož hlavice byla pokrytá runami a obrazci.
Většina svědků později tvrdila, že slabě žhnuly. Nikdo se neshodl na tom, jakým vlastně žárem.
Cizinec si pohrdavě prohlížel strnulou posádku, až se očima zastavil na kapitánovi.
„Tuhle bitvu zasvěcuji Odinovi!“ Zakřičel na něj, otočil se a střemhlav se vrhl do vln.
Po několika vleklých vteřinách se ozval jeden z rybářů, jež nebyl duší ani národností skandinávcem a o mytologii nevěděl zhola nic.
„Muž přes palubu…“ když se na něj zbytek podíval a zpražil pohledem.
„Hele, drž hubu jó?!“
„To byl…to snad není…to přece…“
Nakonec se vzchopil i kapitán, to když hrůza mu zpátky vrátila řízení nad mozkem.
„Okamžitě na místa! Otočte loď a mizíme vocaď, slyšíte?! Hned!“
Netrvalo ani pět minut a rybářská kocábka se hnala rychlostí, jakoby by jí kromě motoru, hnala vůle několika k smrti vyděšených rybářů.
Ale ani to nestačilo.
To, co se z moře, za doprovodu pěny, tříště a řevu tornáda, vynořilo si tak všichni prohlédli pěkně zblízka.
Když se pak vrátili domů a mlčky celou věc několik týdnů odstonali, sešli se v místním přístavním hostinci a celou věc pěkně probrali. S našim příběhem to nemá nic společného, ale nebude na škodu říct, že se všichni nakonec odstěhovali hluboko do vnitrozemí a o moři nechtěli do smrti slyšet, natož pozřít nějako rybu.
Ještě dlouho je však ze spaní budil Thorův hromský smích člověka, co se po dlouhé době vrátil z vězení a užívá svobodu…

…žhnulo a paprsky se zabodávaly do zlatavého písku a kamení, stejně jako do stěn pyramid a těla sfingy.
Stejně tak trýznila těla turistů a jejich průvodců, kteří se navzájem překřikovali a zběsilou gestikulací rukou popisovali vznik největšího z divů světa lidem v šortkách se vzorkem květin, slunečních brýlích a lahví kokakoly.
Ve skupince asijských turistů se navíc ozývalo strojové cvakání fotoaparátů.
Ahmed, ačkoliv prakticky celý život strávil jako prodavač suvenýrů a podobné obrazy ho provázely neustále, nesouhlasně zaklel.
Jeho myšlenky o potupě vlastní země, dříve mocného impéria, ze kterého se stalo zábavní středisko pro evropský důchodce a japonský chodící fotolaby však ostře kontrastovaly s výrazem v jeho tváři, která se usmívala. Ahmed byl sice vlastenec a patriot, to ovšem neznamenalo, že umře hlady: od mračícího se prodavače suvenýrů totiž málokdo něco koupí.
Ahmed tak sice vypadal jako ztělesnění dobroty a milého prodavače, ale uvnitř to vřelo víc než láva v jícnu sopky. A tak čím více byl Ahmed na toho či onoho turistu naštvanější, tím více se usmíval.
Obě strany byli nakonec spokojeny.
„Dovolíte, abych si tu sošku prohlédla?“
Ahmed zamrkal očima. Přísahal by, že se ta postava ženy objevila zčistajasna, jakoby mávnutím proutku. Vzhledem k tomu, že měla obličej zahalený šátkem, nebylo možné odhadnout její stáří nebo národnost. Ahmed se tedy rozhodl pro úsměv typu „Nevím na čem jsem“ a úslužně se poklonil.
Nakonec ho dohonil jeho vlastní sluch. Ta žena mluvila egyptsky! U Hora!
V té záplavě turistů mluvících německy, anglicky nebo španělsky to byl v podstatě zázrak. „Nevím na čem jsem“ tak vystřídal „Jsem příjemně překvapen“.
„Jakou máte na mysli?“ zeptal se neznámé. Žena ukázala na jednu z hliněných sošek. Byla to soška bohyně s kočičí hlavou. Na ty byl Ahmed zvlášť pyšný, vždycky měl pocit, že mu výroba právě téhle bohyně jde jaksi sama od sebe.
„Ráda bych si prohlédla bohyni Bastet.“ řekla a jemně uchopila sošku. Když si jí tak prohlížela, občas se zpod šátku ozvalo krátké zachichotání.
„Opravdu si jí tak lidé představovali, mistře sochaři?“
Ahmed po tom oslovení zrudnul stydlivostí jak vařený humr a na obličeji se mu kromě směsice pýchy a rozpaků objevil úsměv, který do té chvíle neměl zaevidovaný a zařazený.
Nakonec se ozvalo další vyprsknutí smíchu, to když si žena vybrala postavu Anupise.
„Ve skutečnosti vypadá mnohem komičtěji…“ pronesla zdánlivě nesmyslně ke zcela zmatenému Ahmedovi. Nakonec, když obě sošky opatrně vrátila na své místo, zastavila se pohledem na pozlaceném šperku.
„To je scarabeus. Je zpodobněním nejvyššího boha Ra, Boha slunce a otce egyptských Bohů. Ta kulička symbolizuje sluneční kotouč, který nás každé ráno vítá na obloze.“ Odpověděl hbitě na nevyřčenou otázku. Začal vážně uvažovat o tom, že se ožení.
„Chcete mi říct, že nejvyšší bůh slunce Ra, nejposvátnější ze všech a, jak jste sám správně řekl, otec všech bohů symbolizuje hmyz, který před sebou kutálí kuličku z trusu?“
Ahmeda to zaskočilo. Takhle o tom nikdy nepřemýšlel a když o tom teď uvažoval…u Usirea, opravdu bylo zarážející, že postavu boha někdo stylizuje do podoby brouku, co se hrabe ve vlastních hovnech…znělo to skoro až urážlivě.
„…ale…ale tuhle podobu mu přece přiřkly sami mocní faraóni…“ zkoušel to historickými fakty.
Žena mávla rukou, jako že kdyby jí se týkalo, mohli jste si všechny mocní faraóny strčit za klobouk.
„Ano, ano…kolikrát jsme tohle slyšeli. Ani si nedokážete představit, jak moc to starého Ra vzalo. Pachtíte se se stvořením světa, země a lidí a vůbec všeho kolem tak, aby to fungovalo a co za to dostanete? Podobu hmyzu hrabajícího se vlastních výkalech! No řekněte sám, není tohle ponižující?“
O čem ta bláznivá ženská, u Thovta, mluví? Pomyslel si Ahmed, zatímco je hlava souhlasně přikyvovala. Mluví o bozích, jako by to byli její sousedi z domu.
„ Být vámi, ihned bych ty brouky zničila, nebo uklidila tak, aby na ně nikdo nepřišel…“ pokračovala žena. To Ahmeda dopálilo a důrazem na sarkastickou stránku věci se zeptal posměšně.
„ A to jako proč, milá paní?!“
Žena nejprve strnula, ale si jednou rukou povytáhla závoj z očí a podívala se na Ahmeda.
Popsat Ahmedův výraz ve tváři, jako kamenný, by zpoloviny nevystihoval tu kamenitovost, jakou opravdu měl.
„U psí řiti…“ zmohl se jen.
Z po odhrnutého závoje z bílé látky na něj hleděli dvě žluté kočičí oči, s provokativně rozšířenými svislými zřítelnicemi. A flirtovně na Ahmeda zamrkaly.
Nakonec se Bastet naklonila až k trhovci.
„ Protože strýček Ra je poslední dobou velmi špatně naložený. Víte, co myslím?“

V tu chvíli si Lukáš přestal masírovat spánky kulkami ráží .45, pomalu vstal a přistoupil k oknu. Stejně tak Daniel nepřítomně zavřel komiks a vyhlédl ven.
Jako na povel, jak v Pekle tak v Nebi, naráz ustaly válečný přípravy a všechny hlavy se jako otočily směrem k Zemi.
I čtyři „jezdci“ ustali ve své práci a souhlasně pokývali hlavou.
Stejně tak to cítil i Adam a všichni Andělé i Démoni, právě sloužící na zemi.
„Už to začalo…“ pronesl Lukáš tím nejhlubším hlasem, jakým byl schopen.
Přesto tu byli dva, kterým tento zvláštní okamžik blížícího se konce unikl: Bůh byl tak zabrán do výměny karburátoru, že pro něj kromě toho zatracenýho kousku železa neexistovalo naprosto nic jinýho.
A Satan, který by přes hlasitost svých reproduktorů neslyšel ani atomový výbuch a to pouze v případě, že by se nenacházel v jeho epicentru.
A tak to začalo.
Krysař   
retraktor s píšťalou
další info o autorovi

U tohoto článku je 10 příspěvků.
» ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY «

Přidej nový příspěvek
jméno:    heslo *:
(* heslo slouží k autorizaci příspěvku pro registrované čtenáře - více info)
e-mail:
věc:

Tip: Chceš-li nový řádek bez mezery, stiskni Shift + Enter - za to může M$! :-)

Následuje složitý logický úkol pro kontrolu, že nejste robot nebo dement.
Do následujícího políčka napiště slovo prdel
REKLAMA
Anketa
Na dovolenou pojedete...
do tuzemska.
hlasuj 6 % (774 halasů)
do zahraničí.
hlasuj 5 % (626 halasů)
do prdele.
hlasuj 82 % (10114 halasů)
co je vám dotoho.
hlasuj 7 % (807 halasů)
Koutek poezie
Natlučená prdel
ráno jsem pil rum
až to se mnou na schodech udělalo bum
baba domácí mi říká nepij rum
jinak to s tebou zase udělá bum
(Costra)
Poslední fóry
A nejen to... - 17. 5. 2018 - 19:55
RIP
RIP prdel a desetníky :(
[ČNB: Zrušení desetníků a d...]
A nejen to... - 17. 5. 2018 - 19:54
RIP
RIP prdel a desetníky :(
[ČNB: Zrušení desetníků a d...]
kokot - 9. 4. 2018 - 11:25
proč kalendář
[Větší vůl]
abc - 3. 4. 2018 - 20:16
2018 pořád aktuální
[Větší vůl]
Janulinka - 8. 3. 2018 - 5:24
Dnes ráno jsem se krásně vysrala, pak si prdel vytřela a potom i umyla aby opět voněla
[Proč jít do Prdele?]
Janulinka - 8. 3. 2018 - 5:21
Dnes ráno jsem se vysrala, prdel si vytřela
[Proč jít do Prdele?]
vejcovod - 22. 7. 2017 - 15:43
Vyliž kundě krk !
[Proč jít do Prdele?]
Karas - 19. 4. 2017 - 14:54
To si snad děláte kozy...
[Větší kozy...]

  » Starší fóry zde

REKLAMA
Innuendo Prohibition Bar - Firemní večírky v Praze 9 www.Nekuřáckýbar.cz
© kopyrajt 2000 - 2018 tým Prdel.cz
Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím.
Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání.