|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Podle různých spekulací ve všech mediích by vše nasvědčovalo tomu, že Dopravní podnik situaci silně podcenil a čtenář takovýchto informací by mohl lehce dojít milného dojmu, že zaměstnanci DP opravdu zareagovali příliš pozdě a již nestihli uzavřít uzávěry před velkou vodou. Ve skutečnosti se však stal pravý opak, za což jako osobně zúčastněný mohu dát prdel. Zaměstnanci DP totiž uzávěry zavřeli ještě dřív než většina lidí stačila opustit metro a tedy všichni jsme zůstali uvězněni uvnitř stanice. Nepropadli jsme skepsi, neboť jsme dobře věděli, že metro je konstruované jako protiatomový a protichemický kryt, a tedy že jsme v absolutním bezpečí a nemůže se nám nic stát. Věřili jsme, že venku o nás vědí, a že potravinová pomoc od Červeného kříže již je určitě na cestě. Když však ani po deseti hodinách, kteří mnozí trávili porůznu, žádná potravinová pomoc nedorazila, někteří hladovější jedinci začali honit krysy, kterých stále čím dál víc vybíhalo ze svých děr. Za dalších několik desítek minut se koliště za zlověstného syčení a šplouchání změnilo v jednu velkou řeku, po níž náhle začaly plout různé předměty včetně potravin. Všichni jsme zajásali - pomoc od Červeného kříže dorazila! Naše radost však netrvala dlouho, neboť voda se velmi brzy vylila "z břehů" a zaplavila i celé nástupiště a voda stále stoupala. Museli jsme plavat, abychom se neutopili. Když už nám všem koukaly jen hlavy, někteří se začínali dusit, odkudsi z temnoty hlubin se objevila ponorka, která postupně začala všechny lidi sbírat. Měla takovou zvláštní pískově žlutou barvu a její řidič byl ještě zvláštnější; měl dlouhé vlasy a brýle s kulatými obloučky a celá jeho kabina byla polepená fotkami jakési Japonsky. Mrknul na mě že mám naskočit a zazubil se při tom. Neváhal jsem, naponorčil jsem se a on nás odvezl na hladinu a čerstvý vzduch. Pak jeho ponorka opět zabublala a už o něm nikdo neslyšel. Škoda. Říkal jsem si, hurá, jsem zachráněn! Jenže ouha, ohlédl jsem se a zjistil, že kousek ode mě stojí nastartovaný nosorožec. Evidentně byl pěkně vzteklý a já právě když se mě chystal skočit instinktivně uhnul. Snažil jsem se někam utéct, ale nebylo kam, neboť všude byly vysoké ploty. Když už to vypadalo, že nosorožec vyhrál, začala stoupat voda a kolem mě plavat další zvířata. Jednoho zvířete jsem se chytl a proti proudu vody mě vytáhl ven a zachránil život. Než jsem se však stačil vzpamatovat, byly jsme uprostřed obrovského jezera v Karlíně. Zvíře najednou zvolnilo tempo a až díky tomu jsem si všiml, že je to lachtan. Přitáhl jsem se a lépe se ho chytl, aby se nám obou dobře plavalo. Pozdravil jsem ho, prohodili jsem několik slušných frází a hned se přešlo na tykání. A tak jsme si s Gastonem, tak se jmenoval, začali povídat o životě. Mimo jiné se mi svěřil, že přestože v pražské ZOO je to fajn, strašně moc by si přál, aby mohl žít svobodně v moři. A protože mi zachránil život, slíbil jsem mu, že mu pomohu. Když jsme dopluli do Cuxhavenu, přenesl jsem ho přes město, pronajal si loďku a Gastona odvezl na širé moře. Bylo to smutné loučení, za tu krátkou chvíli jsme se velmi skamarádili. Gaston mi ještě zamával ploutví a se slovy pozdravuj v Česku zmizel v moři. Poznámka: nevěřte záchranářům, kteří tvrdí, že Gaston zemřel při převozu. Mají jen strach, aby jim ze Zoo neutekli i ostatní lachtani až by se to dozvěděli.
U tohoto článku je 9 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2025 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
