|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Probouzím se Dřív než otevřu oči a než mě dohoní vědomí a zjistí, kde jsem, proběhne hlavou mi spousta bezvýznamných myšlenek.Tak třeba, co je dnes za den. Nevím. Co jsem vlastně dělal včera? Taky nevím. Zaspal jsem? Přijdu snad pozdě do práce? Sakra, to se mi ještě nestalo. Možná je sobota... fakt nevím. Nezjistím to, dokud nezačnu vnímat a tak otvírám oči.Jde to hůř, než bych čekal. Něco se děje. Pohnu se a ufff najednou mám tělo v jenom ohni. V každým kousku těla mi vybuchuje bolest, jako po napalmovým náletu. Křečovitým pohybem spáče, kterého budí noční můra, zašermuju rukama ruce proč hýbu jenom jednou? Ani nevím proč, ale lapám po dechu. Cítím náraz, to jak do něčeho praštím a jako odpověď se ozve vysoký jekot, co mi rve bubínky a mozek na cáry řev klaksonu. Klaksonu? Nechápu vůbec nic. Konečně otvírám oči, ale ať se snažím sebevíc nedokážu zaostřit na svět kolem sebe. Všechno je rozmazaný, jakoby vzhůru nohama a obrácený naruby. Plech kousek barevného plechu, co mi prochází skrz ruku. Ruku, kterou nemůžu pohnout. Mojí rukou. Společně s tímhle pohledem se mi vrací paměť rychlostí rozjeté lokomotivy. Podobné, kterou kdysi řídil můj děda na trase Praha - Děčín. I ta pára kolem by tomu odpovídala. Už vím, že nejsem doma. Dneska nepřijdu pozdě do práce. Vím, kde jsem a snad proto jsem upadl poprvé do bezvědomí Vzpomínky Půlnoční okrskovou silnicí se převalovala podzimní mlha spolu se smogem a drobný, studený déšť tetoval popraskaný asfalt spoustou kapek. Prudce stoupající dráhu silnice, stáčející se prudce několikrát jako plazící se had, lemovaly řady kamenných patníků, které do noci svítily bělobou náhrobních kamenů místní usedlíci, lidé s propadlými lícemi, záchvaty kašle z cigaret a se vzpomínkami na lepší časy, žijící asi pět kilometrů odtud v malé vesnici, tvrdí, že za dobrého počasí se tímhle úsekem dá projet bezpečně rychlostí asi padesát kilometrů za hodinu. Ale, jak podotknou vzápětí, dobrého počasí se tu dočkáte málokdy. A tak je to prý se vším. Rychlejší jízda, podle nich, znamená smyk, padesátimetrový pád ze skalnaté strže, nebo přinejmenším náraz do jednoho ze stromů. Bledá světla automobilu, která probleskují nocí, se však blíží rychlostí dobrých stopadesát. A stále zrychlují. Víckrát ne pětka tam skočila skoro sama. Motor s tlumeným zahučením poslechne povel převodovky a vyrazí ještě rychleji. Divím se, kde beru tu odvahu zrychlovat. Zabít se, to chce lví statečnost, nebo člověčí zbabělost. Myslel jsem, že nemám ani jednu z těchto ctností. Mám-li nad tím teď přemýšlet tohle zjištění je mi velkým zadostiučiněním. Všichni nemůžou být ti hodní. Ale teď už je to všechno stejně jedno. Povolím prsty, dosud sevřený v křeči na volantu. Ještě pár metrů a já jsem tak unavený. Bez smíchu a bez pláče. Jsem jenom strašně unavený. To motor mě uspává To, že vyhodím kvalt a svět ztichne, ručičku tachometru na stodevadesáti vnímám spíš jako ve snu. A pak konec silnice, obsypaná patníkama, jako nějaká tlama plná vylámanejch zubů. Silnice, která ostře zahýbá doprava Nic nevážím. Není nahoře. Není dole. Na ničem už nezáleží Zpátky při vědomí. S pusou plnou krve, skloviny a taky zvratek. Sladká a zároveň hořká chuť. Pomalu a až děsivě flegmaticky poznávám, co ze mě ještě zbylo: Vidím Pravé oko slzí a pálí, jako kdyby mně přes něj přejížděli smirkovým papírem. V tom levém tepe krev, která ho zalepuje a stéká někam pryč, po zbytku obličeje, ale nevidím na něj. Cítím že ležím. Ležím v takové podivné poloze, poloze embrya, zabalený do pomuchlaného alobalu. Tak nějak nesmíš vypadá i karoserie zvenku. Jako nějaký alobal s karbanátkem, co někomu nechutnal, tak ho zmuchlal a zahodil. Stačí abych pohnul hlavou, kolem to zacinká, to jak se mi z obličeje odlepí několik malinkých čtverečků z rozbitých skel, které jsou všude okolo. Odráží světlo a stříbrně září, jako dědečkův kaleidoskop. Myslím, tedy jsem Jsem už mrtvý nebo? Asi ne, ale věřím, že brzy budu. V nebi, pekle, třeba i v prdeli, kdekoliv jen ne tady. Ještě jednou pootočit hlavou, dokud to trochu jde. Tímhle nepatrným pohybem, se mi do pusy dostala další krev. Zvratky ne. Už není co zvracet. Vyplivnu ten chuchvalec přímo na splasklou látku airbagu. Škvírou mezi plechy vidím ven. Mlhavě a rudě zastřeně, ale dost dobře na to, abych poznal, že se venku vyjasnilo. Foukal slabý studený vítr nemám boty! Strašně mi táhne na chodidla. Ještě nastydnu. Vzduch voněl deštěm a mokrým listím. A také benzínem. Lapám po dechu, ale tentokrát hrůzou. Moje ruka! Moje ruka! Já myslel jsem, že je probodnutá skrz naskrz bočním sloupkem myslel jsem, že je jenom probodnutá Moje ruka! Moje ruka Probral mě až zvuk motoru auta, které projíždělo někde nade mnou. Na poslední chvíli jsem v sobě zadusil snahu zavolat o pomoc. Člověk, který se pokouší o sebevraždu by se neměl na poslední chvíli rozmýšlet. V tomhle ohledu bylo lepší skočit někde ze střechy, jenže to bych nesměl mít takovou hrůzu z výšek. Už bych byl dávno mrtvej, rozpláclej na chodníku. Na sračky. Ale to ne, já tu ležím v rozflákaným autě, nemůžu se hejbat, poloslepej a bez ruky. Sem tady na konci všeho a pomalu krvácím! Zatracená smůla! hlas mám tišší a hlubší, zkreslený krví, co mě dusí, ale je to můj hlas Co prosím? ozvalo se společně s kroky na kapotě. Byly to boty s černou podrážkou s číslem 45. Mluvící boty? No, to snad ne. Ještě než stihnu vykrvácet, mám zešílet?! Ty boty měly naštěstí majitele. Majitele, který se posadil na zbytku auta někde nade mnou a nohy měl volně spuštěné tak, že mi překážely ve výhledu ven. Je to snad hasič? Saniťák? Nechci tu nikoho ... ať si kdokoliv... zmiz a nech... bejt... spíš než výhružka to znělo jako zabublání. Neznámý seskočil dolů a naklonil se nade mě, jako by si mě chtěl zblízka prohlídnout. Zdá se, že funebráci dorazili dřív, než sanita a hasiči. Ten člověk byl oblečen do černého společenského obleku, kdybych líp viděl, řek´bych že s pěkně drahou visačkou. Jako halogenový světlo mi do oka svítila jeho bílá košile, kterou půlila pevně uvázaná kravata. Hladce oholená vrásčitá tvář s výrazem překvapení a zájmu mi připomínala obličej z barokního obrazu. Co že jste to říkal? zopakoval znovu. prostě mě tu nechte a zmizte další záchvat kašle a další plivanec krve. Cizinec naklonil hlavu ke mě a pořád se tvářil nechápavě. Mám Vás tu nechat umřít? zeptal se poté. Pokýval jsem hlavou a popadal dech. Ta nechápavost z jeho obličeje konečně zmizela a místo ní se objevil podivný úšklebek, který jsem pro změnu nechápal já. Tak ty to tedy nevzdáš? řekl. Trochu mě tím zaskočil, čekal jsem, že se opravdu začne o něco pokoušet, že mě začne tahat za ruce ehm ruku, ven nebo prostě skočí do auta a zmizí pryč. Ale on tu jen tak dřepí a pozoruje mě. Nevím, o čem mluvíte zkusil jsem na něj. Vůbec jsem nechápal, o co mu jde. Usmál se a pohodlně se usadil na zem. Protáhl si ruce. A začal mluvit. Dlouho. A já ho poslouchal. Ležím tu, slisovaný ve vraku auta s podivným člověkem, který sedí vedle mě v mokré trávě a vůbec mu nevadí, že si ušpiní kalhoty. Přemýšlím o tom, co jsem právě slyšel a střídavě upadám do bezvědomí. Zima je větší a větší, ale nohy už dávno stejně necítím. Ale to je teď vedlejší. Jste děsně ukecanej ehm ehm ale pravděpodobnější bude, že tohle kolem se mi zdá, jste jenom halucinace, zaviněná ztrátou krve šokem a prostě tím vším tadyhle okolo a tak tu mluvím jen sám se sebou pronesl jsem k němu. Teda, jestli tam opravdu byl. Ta varianta s halucinacemi se mi zdála pravděpodobnější. Cizinec natáhl ruku a sebral z hromádky skla a krve potrhanou fotku. Byla na ní moje bývalá. Tázavýma očima se na mě podíval. Všechno se zvolna propadalo do rudý mlhy. Tvoje holka? A já myslel to je jedno Docela kus, řeknu ti Mluvit proč se se mnou baví? Nevidí, jak mi je?! Nevidí krev kolem?! Proč mě nenechá umřít?! nevím, proč jsem si tu fotku nechal měl jsem pocit, že by to tak mělo být stejně se mnou chodila jenom kvůli penězům dostal jsem ze sebe. Byla to úleva si to přiznat. Nahlas, bez vytáček. ale alespoň jsem měl pocit, že se mnou někdo je že na mě někomu záleží i třeba kvůli penězům , něco jako nádherná dekorace v podobě katany na dřevěným podstavci a kromě toho, samotnýmu je mi líp Slova ze mě proudí stejně jako krev. Upřímnost mi, zdá se, ještě nevytekla. Ale přesto ji máš pořád rád To nebyla otázka. Do toho Vám ehm nic není! slyšel jsem sám sebe jak dodávám trochu Ten člověk pokýval hlavou a zasmál se. Chtěl jsem to od tebe jen slyšet. a na to se ledabyle opřel o karosérii auta. Něco někde zaskřípalo a s rámusem se to utrhlo. Ježíš,člověče, dávejte bacha to je otcovo auto i kdybych to přežil, tak by mě doktoři dali dohromady jenom proto aby mě otec zabil za to, co jsem mu provedl s jeho autem . vím to nepůjčil jsem si ho náhodou. Bude řvát, kvůli tomuhle autu vzteky bez sebe když si to tak uvědomím ani si nepamatuju nepamatuju, že by mluvil jinak než hodně nahlas chápete? Vzteklej byl fakt dost často přitom já se tak snažil křeč v hrudi byla tak silná, že mi vzala další slova z úst. Dýchání bolelo víc a víc. snažil jsem se mu zavděčit nikdy mu to nebylo dost dobrý všechno co jsem kdy udělal všechno, co kdy řekl... vůbec nic Kdybych mohl, vzteky bych kopnul do toho plechu kolem. Můj velkej sok, co tu dneska skončí se mnou. Hehe, i smích bolí to čím dál víc . Bylo to fakt dobrý fáro. prohodí ten cizinec nad tím šrotem a prstem objede po laku. Jo, bylo rudá opona bolesti je téměř dole, nevím, co mluvím a máti? Až ta mě tady uvidí... ztropí strašnou hysterickou scénu chtěla ze mě mít úspěšnýho úřehm úředníka taky tátu krásnejch dvojčat, kterými by se chlubila s krásnou ženou je přece jedno, že by jí šlo jen o prachy,ale byla by krásná a hodila se ke mně. Tak dlouho mě k tomu tvarovala jak dokonale si to všechno nalajnovala nikdy mě neposlouchala Máš přeci ještě sestru. ozve se cizinec. Ani mě už nepřekvapuje, jak tohle ví. Jo moje sestřička dostal jste mě jeden z mála Ivanka mně určitě pochopí ona má svých starostí dost Máš přece ještě nějaké přátele? Mám dost toho věčnýho vyptávání. Nedýchám, jenom sípu. Nemluvím, jen šeptám. K čertu s přáteli... jenom lidi, co znám nic víc kámoš je mrtvej před týdnem skočil pod metro hlupák prej to udělal kvůli holce! Hlupák! Není to úplná pravda, dohnala ho k tomu jedna vypečená kamarádka, ona jedinej mrtvej kámoš. Ale tomu nemůžete rozumět. Cizinec se hlasitě zasmál. myslíte si, že jsem unuděnej zazobanej spratek co si ničeho neváží, že? Jo, asi jsem a je mi to jedno stejně tady vykrvácím Zimnice mi cvaká zubama jako prázdný kulomet. Ve tváří mi hoří jedna exploze bolesti za druhou Každou chvíli umřu, tak jak jsem chtěl. Ten rozhovor, co tu vedu nejspíš sám se sebou, to má být ta rekapitulace života těsně před smrtí? Ne, ty nevykrvácíš ozval se odněkud cizincův hlas jakoby mi četl myšlenky a já zaslechl něco snad škrtnutí zapalovače a pak nádech jo, a ucítil cigaretu a slyšel jeho hlas uhoříš, kámo. Už je to tak. Já jedinej vím, proč děláš to, co děláš. Vím o tobě úplně všechno a znám tě líp, než kdokoliv jiný na tomhle světě, ale přes to všechno nevím, jestli vzbuzuješ lítost nebo spíš opovržení. A ani po tom všem nevím, co tě vlastně čeká. Ještě to nemáš napsaný. Máš pravdu umřeš. Umřeš tak, že na to nikdo z tvých blízkých, nezapomene. Ale to si vlastně celou dobu chtěl, ne? Rudá, všude je rudá. Mám jí v očích, v puse i uších. Topím se v rudý. Hrabu rukama, který nemám, kopu nohama, který necítím, řvu ústy plnými krve kdo jste? Kdo jste? Kdo jste? Kdo jste? Smích odněkud zdaleka. Odněkud zhluboka. Nekonečně daleka. Jsem tvůj Osud. Sám sis mě vybral. A pak přišel oheň a cizinec se rozplynul. Věděl jsem to. Otec mě proklínal a řval na hasiče, aby to auto rychle uhasili, v záchvatu nemohl pochopit, že už je stejně dávno pozdě. Matka měla záchvat hysterie a teprve zásah jednoho z lékařů ji uklidnil. Dokola a dokola křičela moje jméno. Spousta křiku, blikání majáků, plamenů a taky čumilů. Jsem tu sám Krysař & Costra
U tohoto článku je 7 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
