Chcete vidět většího vola?
05:08:20
22. čůrance 2018
přihlásit | zaregistrovat
čerstvé rubriky
 »  Šílené zprávy
 »  Povídky
 »  Pohádky
 »  Písničky
 »  Fakta
 »  Ankety
 »  Horoskopy
 »  Poezie

 »  Textařovy sny
      a noční můry

Diskuzní fóry
 »  Přehled fórů
 »  Starší u fórů
 »  Starší u článků
 »  Registrace
press prdel
 »  Sexuální aféra
 »  Saddám uprchl!
 »  Překvapení z Kinder vejce!
 »  Potrat mozku
 »  pResident evil
 »  Láska sex a zvrhlosti III (246161)
 »  Návod na použití WC (147899)
 »  Jsou kočky cikáni? (145135)
 »  1. Vietnamský internetový obchod (125533)
 »  Řezali na holou malého blbečka (105916)
 »  Proč jít do Prdele?
 »  První článek
 »  První cenzura
 »  Realizační tým
vyhledávání










24. 12. 2002 - Krysař  příspěvků: 11  čtenost: 9145
Duch Vánoc
Okno v druhém patře bylo – jak taky jinak – otevřené.
Naposledy jsem obhlédl okolí vily. Zasněžená přední zahrada, křižovaná pečlivě ometenými chodníčky, které tu a tam lemují vysoké túje obsypané jak sněhem tak barevnými žárovkami. Těmi totiž majitel nešetřil. Bohužel, jeho představa vánoční výzdoby spočívala v kilometrech světelných hadic jak s barevnými, tak s bílými žárovkami, které blikají v takové frekvenci a v takových obrazcích, že z toho člověka bolí oči.
Dojem nevylepšily ani barevné koule napíchané na hrotech od plotu.
Spíš to celé než vánoční výzdobu připomínalo veřejný dům. Nu což, časy se mění a s nimi i Vánoce.
Stačí se podívat na mě: dřív jsem byl malým polonahým chlapečkem se jmelím kolem hlavy a lítal jsem na stromečku. Skvěla představa pro dítě, které nikdy nesedělo holým zadkem na jehličí… no ale nestěžoval jsem si. A dneska?
Když vám řeknu, že pod bílou tógou nosím neprůstřelnou vestu a namísto pytle s dárky interdimenzionální kufr…
Za oknem se rozsvítilo a do velkého obývacího pokoje s hořícím krbem a drahým nábytkem přicupital po špičkách mladší muž. Měl drahý oblek , úzké brýle a ve tváři spiklenecký pohled, když začal zapalovat prskavky na stromečku, který se prohýbal pod tíhou ozdob a pestrobarevných řetězů.
Mě si samozřejmě nevšimnul. V dnešní době totiž na Ježíška věří málokdo…
Prskavky zazářily pokojem a muž se spokojeně usmál. Pak pohledem zavadil o hromadu dárků na podlaze a úsměv trochu pohasnul. Zřejmě utratil za dárky víc, než by mu bylo při chuti haha… no nic.
Nakonec se natáhl pro malý skleněný zvoneček, což je přesně signál na který čekám. Protože až dovnitř vběhnou děti, první co uvidí, bude postava v bílé tóze se jmelím na hlavě, která jim zamává a zmizí oknem.
Tím si zajistím další klientelu a přísun “věřících” na další rok. Bleskově jsem si upravil jmelí na hlavě, které mi neustále padalo do očí a nahodil široký úsměv.
Zvonek zazvonil a dveře od pokoje vrzly. Vzduch se naplnil přitékající vánoční magií a čas se pro smrtelné zastavil: plameny v krbu ztuhly v jediném okamžiku, stejně jako ten idiotský výraz v obličeji muže v obleku. Jiskry z prskavek zamrzly ve vzduchu a nikdy nedopadly stejně jako se vzduch proměnil na hustý lák od okurek.
Protékající magie Vánoc…
A do toho všeho září dva dětské překvapené obličeje skrz mezeru pootevřených dveří.
A vidí mě.
V okamžiku, kdy mi víra plní žíly a tělo a kdy s úsměvem zvedám ruku v pozdravu na rozloučenou se to stane…
Něčí hřmotné HO HO HO zaduní pokojem a vzduchem se kmitne postava s mohutným plnovousem a červeným pláštěm.
Navzdory přítomným dětem jsem řekl něco hodně neježíškovského.

Santa Claus alias Tlusťoch je známý tím, že používá zbraně hodně velkýho kalibru. Při jeho postavě se není ani co divit. Proto mě ani moc nepřekvapilo, že mě nabrala dávka přímo do hrudi a odhodila o pár metrů dál.
Asi se ptáte, kde bere Santa zbraně jako brokovnice nebo Colt, ale stačí se podívat na televizní zprávy a zjistíte, že americký děti mají trošku jiný zájmy než ty středoevropský.
Ty zájmy zahrnují hlavně hry “Vystřílej si svojí třídu” nebo “Odstřel si svého civilistu z kufru auta”.
Tím pádem si taky přejí i jiný věci než je plyšový medvídek nebo panenka. Takových věcí má Santa plný pytel. A neštítí se je použít.
Konkurenční boj je holt konkurenční boj.
Než jsem se stačil postavit na nohy, obklopila mě horda Santových skřítku s baseballkama v křiklavých oblečcích a se zelenýma čepičkama a začala svazovat provazem smotaným z vlajek.
Škodolibě se přitom pochichtávali.
Za pár vteřin (které pochopitelně neuplynuly) jsem ležel bezmocně svázaný a vztekle jsem klel. Díky tomu jsem si vysloužil pár ran přes ústa od jednoho zvlášť ošklivého skřítka jménem Malý Tony, což byla pravá ruka Santa Clause. Ta ruka, která dělá špinavou práci a je většinou až po loket od krve.
“Tohle je můj rajón, Tlusťochu. Tohle zavání porušením dohod…” zaskřípal jsem přes ústa plná krve.
“Jakých dohod?! Máš na mysli dohody s nesvéprávným chlapcem? Nebo s věčně opilým dědkem? Tímto se veškeré dohody ruší HO HO HO…” načež jsem absolvoval další rány.
“Ty parchante…” zasyčel jsem.
Malý Tony pohoršeně vykulil oči.
“Měl by ses stydět, takhle mluvit před dětmi!” a uštědřil mi další ránu.
Zkusmo jsem se zahýbal, zda moje pouta nepovolí. Nehnuly se ani o kousek.
“Ale mlátit lidi před dětma, to se smí, co Tlusťochu?”
Tentokrát se udiveně až ublíženě zatvářil Santa. Skoro plačky vypískl.
“Ale vždyť já jsem hodný Santa Claus?! Já přece nemlátím ani nemučím lidi?! Kdepak, já nosím dárky a štěstí všem dětem na světě! Jsem jen moudrý dědeček se svými soby a hromadou veselých, roztomilých lidiček, kteří mi pomáhají! HO HO HO”
Jeden z těch “malých, roztomilých lidiček” mě právě praštil holí do rozkroku, až se mi protočily panenky.
“Ničíš Vánoce…zničíš nás všechny, ty…” vzpomněl jsem si na přítomné děti a snažil se zoufale přijít na nějakou slušnou nadávku “…ty tlustej idio…nezbedo!” Moc jsem si tím neulevil.
Santa se nade mně vztekle sklonil a já v jeho očích zahlídl něco, co nemá s Vánocema vůbec nic společného. V těch očích sice hořely vánoční stromky, ale nebylo to prskavkami, ale napalmovým náletem. Šílenství.
“Kdepak! To ty a tobě podobní ničíte Vánoce! Směšné zastaralé mýty a tradice! Jmelí na hlavě?! Bílé hadry a jízda na stromečku?! Pche, k smíchu a leda pro ostudu HO HO HO. Nezasloužíte si, aby ve vás děti věřily! Jen já jsem jediná správná antromorfní personifikace Vánoc, slyšíš jen já! Mě musí mít všechny děti rády! Mě musí zbožňovat a ve mně musí věřit HO HO HO!”
Tak tohle vypadalo vážně…vlastně se není co divit. V poslední době je totiž možný všechno a takovej Santa Claus, který zcvokne z dnešního stylu života …no…to je zkrátka věc, která dřív či později musela přijít.
V dnešní době je Santa Claus jen dětsky zjednodušená podoba nákupního šílenství, stresu, pestrobarevných reklam a strach z narvaných obchodních center. Santa Claus nezosobňuje Vánoce, ale hromadný nákupy dárků a utrácení peněz. Konzum.
Pro středoevropana je to stále ještě ten veselý usměvavý tlouštík se širokým úsměvem, pro takového američana pouhá podobizna s lahví Coca Coly.
Normálně by mi ho bylo líto. Ale ne teď.
Musel jsem jednat…
Zavřel jsem oči a soustředil jsem se…. a uslyšel miliony dětských hlásků a četl miliony dopisů, schovaných za oknem: “ Milý Ježíšku…”
…Děti tady v Čechách ve mně věří tak od dvou do šesti let. Je to možná krátká doba, ale o to je víra intenzivnější a čistší. Podobá se zrnkům třpytícího se stříbra a voní skořicí a vánočním cukrovím. Ta mě udržuje při bytí, bez ní bych nebyl nic.
Každé dětské přání, napsané kostrbatým (a často dost špatně čitelným písmem) je mojí součástí, které dokážu stvořit sama ze sebe.
Pytel (teda teď kufr. Ani dětem se nevyhne moderní myšlení a my se musíme přizpůsobit) , to je taková metafora, něco lehce stravitelného dětskému myšlení.
A tak hledám v tom moři dětských přání, něco, co by mi mohlo pomoct.
Problém je, že šestileté dítě si většinou nepřeje Kalašnikov, útočný granát nebo alespoň lovecký nůž. Tak se plácám v hromadě plyšových zvířátek, stavebnic LEGO, kol, šál a oblečků a v některých případech i bratříčků a sestřiček.
V duchu, mezi zdánlivě marným hledáním, jsem proklel tu dětskou nevinnost.
Alespoň jedinou zkaženou dětskou duši!
Mezitím Santa Tlusťoch, za veselého HO HO HO, poskakoval po ztuhlém obývacím pokoji a rozvěšoval ponožky. Malý Tony zřejmě došel k názoru , že si se mnou hrál už dost dlouho a přikročil k poslední fázi. Ta měl zahrnovat poslední tři prudké rány do hlavy.
Zrovna když se napřahoval k té první, se objevilo to, co jsem tak nutně hledal…

“mILÝ JEŽÍŠku, PRo SÍMTĚ PŘIneS MI:
ČePIci S hodnĚ VElkou baMBULÍ
IGRáčka
A hlaVNĚ OpAVdickOU ,ALE OpAVdickOU motoTOROvou píLU

TVůj LUKáŠek”

a bylo to…

Pohled na výraz v obličeji Malého Tonyho, vteřinu předtím než se mu list pily zabořil do těla, mi poskytl dostatečnou satisfakci za rány, který mi uštědřoval. Během další vteřiny se z Malého Tonyho stal Poloviční malý Tony.
Bleskově jsem se zbavil pout a vyskočil na nohy. Skřítci se rychle vzpamatovali ze skonu svého vůdce (který se ještě cukal) a zaujali bojovou formaci. Na chvíli se zdálo, že jich je víc, než jsem si původně všimnul.
Zašklebil jsem se na ně a provokativně zatočil řetězem pily. Zřejmě to udělalo dojem, protože o krok couvli. Stačil jsem si ze země sebrat věneček jmelí, obalený krví Malého Tonyho.
“ Sejměte ho HO HO HO!” zavřeštěl Santa.
Na pár minut jsem pak zapomněl, kdo a co jsem…a užíval si to.

Mužík v brýlích stál pořád ve své ztuhlé poloze a stále se hloupě usmíval, a srdce malého zvonečku který držel v ruce viselo nehnutě mezi zvonem.
Jen obývací pokoj se trochu změnil. Přibylo tu teď o trochu víc rozřezaných skřítku, krve a drobných vnitřností. Santa klečel na kolenou a nevěřícně zíral na pahýl ruky, ve které před pár okamžiky svíral devítimilimetrový kolt a snažil se mě zastavit. Krev z tepny stříkala až ke stropu.
A do toho všeho znělo jeho sotva slyšitelné, šílené ho ho ho a zvuk chodu motorové pily.
Sípavě jsem oddychoval, vztek ten mě ještě neopustil. Vždyť se mě pokusil zabít! Mě, Ježíška!
Co se stane, když na místo toho zabiju já jeho?!
No co?!
Vykročil jsem k Tlusťochovi a naplno roztočil motorovku…
“Zdrastvujtě, pánov酔
Z krbu se vynořila postava podobná Santovi, měl jen o trošku zavalitější postavu, širší úsměv a dech vonící po kapce vodky.
Kromě toho měl v jedné ruce přehozenou sekeru přes rameno a v druhé držel za parohy trojici sobích hlav, které se tvářily dost překvapeně.
Děda Mráz. No fajn…
Kývl jsem mu na pozdrav.
“Zdravím.”
Děda Mráz se zvědavě rozhlídnul kolem a překvapeně se zeptal.
“Što to? Stalingrad? A čí povoz na střeše. Ty mrchy mě málem zabily…” a ukázal sobí hlavy.
V krátkosti jsem mu vylíčil celou historii poslední hodiny. Tolik sprostých slov jsem neřekl za celou svou existenci. Děda Mráz je sice dobrák, ale když uslyšel o porušení dohody, zatvářil se hrozivě. Na můj návrh odčinit zlo zlem, ale zavrtěl hlavou.
“On porušil dohodu. Charašo, trest zná.” Okomentoval to prostě. A na potvrzení jeho slov, Santa najednou vybledl a zmizel. Spolu s ním i ostatky skřítků a krvavých cákanců. Ale hlavně zmizely ponožky narvané Tlusťochovým zbožím.
Pak mě něco napadalo a podezřívavě jsem se podíval na Mráze.
“Co tu vlastně chceš ty?!”
Děda Mráz se podrbal ve svém mohutném vousu a přeměřil si mě kritickým pohledem.
“Na to samý se chci zeptat já tebe- Što ty dělaješ zde, gaspadin Ježíšek.”
“Ale tohle je můj rajón! Česko je přece moje území!” zvolal jsem už zoufale. Na další krvavou bitvu jsem, už neměl sílu.
Mráz se zarazil, rozhlédl se kolem a mi nejistě zašeptal.
“Tohle není Matička Rus?!”
Zavrtěl jsem hlavou a na důkaz jsem vytáhl z police jednu z knih. Na obálce stálo “Básně posledních pěti schodů” od Pavla Nováka.
“Šopa, zase jsem přejel…” pronesl nešťastně. Na to, abych mu řekl, aby příště tolik nepil, jsem už neměl odvahu. Místo toho jsem ho poplácal po zádech a doprovodil ho ke krbu.
Jeho pozvání na sklenku vodky jsem slušně odmítl.
Popřál mi hezké Vánoce a byl pryč.
A já se mohl vrátit ke své rozdělané práci…

…obývacím pokojem zaznělo tiché zvonění zvonku, doprovázené vrznutím dveří. Pokoji dominoval obrovský a bohatě ozdobený vánoční strom a hromada dárku.
Pozornost obou dětí však poutalo něco jiného. Postava na vlečená v bíle tóze, trošku zamazaná červenými stříkanci, které se někdo pokoušel neodborně setřít, usměvavou oteklou tváří, lemovanou zelenočerveným jmelím.
Zamával jim a oni jemu. Pak zmizel.
A vzduchem kromě vůně pečiva, františka a vánoční atmosféry, se nese magie mírumilovných a klidných Vánoc…
Krysař   
retraktor s píšťalou
další info o autorovi

U tohoto článku je 11 příspěvků.
» ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY «

Přidej nový příspěvek
jméno:    heslo *:
(* heslo slouží k autorizaci příspěvku pro registrované čtenáře - více info)
e-mail:
věc:

Tip: Chceš-li nový řádek bez mezery, stiskni Shift + Enter - za to může M$! :-)

Následuje složitý logický úkol pro kontrolu, že nejste robot nebo dement.
Do následujícího políčka napiště slovo prdel
REKLAMA
Anketa
Na dovolenou pojedete...
do tuzemska.
hlasuj 6 % (774 halasů)
do zahraničí.
hlasuj 5 % (626 halasů)
do prdele.
hlasuj 82 % (10114 halasů)
co je vám dotoho.
hlasuj 7 % (807 halasů)
Koutek poezie
Děda
Poslouchám jak v kalné vodě
v akváriu mlaská mlok
děda si čte na záchodě
nejnovější nekrolog
(Neznámý vojín)
Poslední fóry
A nejen to... - 17. 5. 2018 - 19:55
RIP
RIP prdel a desetníky :(
[ČNB: Zrušení desetníků a d...]
A nejen to... - 17. 5. 2018 - 19:54
RIP
RIP prdel a desetníky :(
[ČNB: Zrušení desetníků a d...]
kokot - 9. 4. 2018 - 11:25
proč kalendář
[Větší vůl]
abc - 3. 4. 2018 - 20:16
2018 pořád aktuální
[Větší vůl]
Janulinka - 8. 3. 2018 - 5:24
Dnes ráno jsem se krásně vysrala, pak si prdel vytřela a potom i umyla aby opět voněla
[Proč jít do Prdele?]
Janulinka - 8. 3. 2018 - 5:21
Dnes ráno jsem se vysrala, prdel si vytřela
[Proč jít do Prdele?]
vejcovod - 22. 7. 2017 - 15:43
Vyliž kundě krk !
[Proč jít do Prdele?]
Karas - 19. 4. 2017 - 14:54
To si snad děláte kozy...
[Větší kozy...]

  » Starší fóry zde

REKLAMA
Innuendo Prohibition Bar - Firemní večírky v Praze 9 www.Nekuřáckýbar.cz
© kopyrajt 2000 - 2018 tým Prdel.cz
Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím.
Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání.