 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
|
|
Křídla
Úvodem bych rád řekl, že psát srandovní články a povídky je stejně tak lehký, jako poslouchat desetkrát v kuse Mámu od Luneticu.
Co desetkrát! Dvakrát, kurva, dvakrát!
Prolog
Jen pohleďte k výšinám, které vás naplní posvátnou úctou a nesmírnou závratí!
K těm výšinám, ke kterým ptáci nedoletí a lidské oko nedohlédne, skrze mračna, tak hustá, tak bílá.
Stoupejte do těch závratných výšek, kam se ani fantazie básníků neodváží.
Tak vysoko, tak vysoko.
A hle, tady, až tady, tě vítá Brána, jež je vchodem do obydlí Jeho.
Jeho věčného
TAK, ALE TEĎ JSEM SE OPRAVDU NAŠTVAL!
všemohoucího
TOHLE UŽ FAKT PŘEHNALI!
spravedlivého
ALE MY TĚM RUDYM ZMETKUM UKÁŽEM,
a milosrdného Boha.
A TY, CO PŘEŽIJOU, NAPOJÍME PĚKNĚ SVĚCENOU VODOU. DOBRÝ NE?!
Bůh zuřil.
Ne. Pěnil vztekem. Kdyby ho v takovémhle stavu uviděl jeden z věřících, z fleku by změnil víru. Na nevěřícího.
Teď se nedalo mluvit o ovečkách, milosti a odpuštění.
Vztek, uzavřený celá ty staletí, se konečně dostal ven a chopil se své příležitosti. Dal si záležet, vžil se do své role a tajně doufal v Oskara.
Zato Svatý Jiří doufal v něco jiného.
Nemohl si přesně vybavit co, ale mělo to něco společného s hodně velkou vzdáleností, osamělým mrakem a dobře naladěnou harfou. V obličeji se mu objevil tik.
Svatý Jiří byl velmi citlivý a skromný. Tedy na anděla.
Žil v přesvědčení, že on toho už za života udělal dost, a co se lidských bytostí týče, klidně mu teď mohli vlézt na záda. Od svého andělského života neočekával víc než klid, pár partiček pokeru a něco málo zodpovědnosti (také toužil po mercedesu, ale to sem nebudu tahat).
Ale tohle bylo trochu moc.
Poslední dobou byl trochu nervózní a zdálo se mu, že přibral. Skutečně.
Svatý Jiří budil dojem kulatého dobrosrdečného usedlíka, který miluje pivo a bůček a všude jezdí na statném valachu, a ve svém volném čase rozstrkává tankery uvízlé na mělčině.
Chtěl zhubnout, ale se sportem měl společné jen to, že v mládí zabil draka oštěpem. Z běžícího pásu se mu točila hlava a na rotoped se neodvážil.
A nikdy neměl odvahu pustit se do ,polívkové diety´. Radši zůstal u silné kávy.
A teď tohle!
Nikdy ve své zářící existenci neviděl Boha tak naštvaného.
Pomyslel si, že odchod do penze není vlastně tak špatný nápad.
Co s tím uděláme, Pane? zeptal se potichu. Nikdo neuměl mluvit tak potichu a s takovým provinilým tónem jako Svatý Jiří.
Bůh se hrozivě vztyčil ze svého trůnu a zamrkal očima, které by zkušený psycholog popsal slovy krví podlité bez známek příčetnosti..
UŽ MĚ NEBAVÍ TA ZÁKOPOVÁ HRA NA VOJÁČKY. TENTOKRÁT SI TO S TIM ROHATCEM VYŘÍDÍME OSOBNĚ! zahřměl.
Jiří znejistěl. Už je to tady zase.
My?!
Pohled, který na něj Bůh upřel by usadil i krajtu a zkušeného psychologa donutil vzít jiný případ.
VLÍTNEME TAM DOLU, VŠICHNI S PLAMENÝMI MEČI, A VYBIJEME TU PEKELNOU CHÁTRU A NEPŘESTANEME, DOKUD NEBUDOU VŠICHNI MRTVÍ, NEBO CO TO VLASTNĚ PO SMRTI DĚLAJÍ!
Bůh doslova hněvem narostl a jeho hlava se téměř dotýkala stropu jeho paláce.
Zhruba ve výši kotníku se ozvalo nesmělé zakašlání.
Promiňte Pane, ale máte na mysli
ehm..Den posledního soudu?
PŘESNĚ TAK!
Jiří sklopil hlavu a jednou nohou čmáral po podlaze jakýsi obrazec. Co si pamatoval, Bůh oficiálně oznámil Den posledního soudu alespoň šestkrát. To, že jste Bůh, neznamená, že nejste senilní a nestárnete. Dříve by Jiří jen s úlevou pronesl Ááá, vy mluvíte o Dni posledního soudu. a odešel by si zdřímnout. Ale teď byla cítit krev a plameny.
Jiří začal jednat.
Eeéé
Pane
ehm
mohl bych jaksi
hmm
požádat o rezignaci?
Kdyby v nebi šel čas, stala by se tahle událost před týdnem.
Svatý Jiří seděl na svém mráčku, spolu se svým pomocníkem, a přemýšlel.
V armádní taktice se moc nevyznal a když mu Bůh po vlastní nejistotě řekl, aby vytvořil jakýsi gulag a provedl přísnou čistku, byl v koncích docela.
Proto požádal o pomoc Svatého Václava, i když věděl, že pustit k této věci Svatého Václava bylo stejné, jako svěřit klíče od muničního skladu pyromanovi.
Slušně řečeno, Svatý Václav byla jedna z nejrozporuplnějších postav Nebe. A koneckonců i Pekla.
Měl velké válečnické zkušenosti, které uplatnil při nejedné potyčce s Peklem a zatímco ostatní používali plamenné meče, on sám vlastnil dvoubřitou sekeru z kvalitní oceli a to jen proto, že mu plamenomet zakázali. Když navrhl jako standardní zbraň Vulcan, přestali ho poslouchat docela.
Pro své hrubší vyjadřovaní, tajné pití a kouření doutníků (tajné, protože, jak doufal, nikdo jiný o tom nevěděl. Což se škaredě mýlil) a vůbec značně neandělským přístupem k věci byl značně neoblíben. Ale přesto tolerován.
Nikde není psáno, že je anděl nesmrtelný, že? Dokonce ani sám Bůh se ho neodvážil z Nebe vykopnout. (Nikde není psáno, že je Bůh nesmrtelný, že?)
Jeho druhotným zájmem byla historie. Tedy ta historie, která se vyznačovala velkým vzrůstem násilně zabitých lidí. Jeho obydlí bylo ověšeno starodávnými zbraněmi, brněními, uniformami a jinými cennými artefakty moderního mírumilovného světa.
Jeho tajným přáním bylo alespoň jednu z těch věcí prakticky vyzkoušet a vlastnit originál Little Boye.
Když mu Jiří nastínil svůj problém, byl Svatý Václav štěstím bez sebe.
Konečně pořádný boj! Potoky krve a hory hlav! Válečný křik a eufórie!
Válka s peklem! Žádné ubohé potyčky typu Božíčku, to jsem opravdu nechtěl.
Na to čekal!
Otázkou porážky, nebo dokonce vlastní smrti se (ostatně jako vždy) nezabýval. Porážka a smrt, to byla věc, která se stávala těm druhým. Většinou těm, co proti Václavovi zrovna bojovali.
Nakonec se zeptal na slova gulag a čistka.
Václav se mu to snažil vysvětlit.
Jiří se mu snažil rozumět.
Ale jak se zdálo, Bůh byl spokojený. I přesto, že řady andělů teď trochu prořídly. A nikdo nezjistil proč.
Co se s nimi mohlo stát? Kde vlastně jsou?
Kdy přesně dojde k Soudnému dni? Má se dát marod?
A kterej idiot tak příšerně hraje na tu harfu?
CO ŽE JSI UDĚLAL?!
Václav se ležérně opíral o svou sekyru a znuděně se rozhlížel kolem. To, že na něj křičela ta Nejvyšší bytost ze všech, ho vůbec nevzrušovalo.
Veterán mnoha bitev, který stál stokrát tváří tvář smrti,se přeci nebude bát člověka, jehož prioritou bylo nespadnout z kříže.
Co se jeho týkalo, žil v přesvědčení že respekt je zatraceně drahý pití a je těžko k dostání.
Zbavil jsem se všech postradatelných andělů. Odpověděl nakonec jen tak mimochodem.
Bůh se posadil. Vztek teď vystřídal naprostý údiv nad tou drzostí.
Ale na druhou stranu musel přiznat, že to bylo celkem osvěžující.
Vědět, že kolem vás jen podlézavci a lezprd
ehm
šplhouni. Že existuje někdo, kdo si udrží svou pravou podobu a nesnaží se jí měnit podle situace. Někdo, kdo si může zanadávat, zakouřit nebo si postavit v bytě repliku odpalovací rampy V-2.
Někdo, kdo si užívá tu trošku toho nudného ( i když čistotou naplněného!) andělského života.
Ke svému údivu Bůh zjistil, že Václavovi závidí.
JAK ZBAVIL? promluvil o poznání mírněji.
Václav jen tak ze zvyku zkoušel ostří sekyry.
,, Poslal jsem je na Zem, ať si těch posledních pár dnů trochu užijou.
Vztek, který za sebou už už zavíral dveře, se vrátil s ještě větší razancí a vzal sebou taky Páru z uší a Krvavý oči, protože všechno tohle se právě promítalo na postavě Nejvyššího.
A ten se neudržel. Zeus by to při pohledu na blesky s pláčem zbalil.
TY JSI JE POSLAL NA ZEM?! TAK TO UŽ JE VRCHOL! OPRAV MĚ, JESTLI SE PLETU, ALE TY JSI POSLAL ASI STOVKU (A TO URČITĚ NENÍ PLNÝ POČET) NAŠICH NA ZEM!
VÍŠ, JAK TO TAM DOLE VYPADÁ?!
JEŠTĚ POŘÁD TO JSOU BOŽÍ DĚTI, CHERUBÍNOVÉ, ANDĚLSKÉ BYTOSTI
Na to jsem nezapomněl, proto jsem jim dal nějaký peníze.
Pokračování uvidíte opět za týden ve stejný čas a na stejném programu.
|
|
|
