|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Pokud jste nečetli první díl, najdete ho zde Příchod Je horká letní noc. Vítr se prohání po parku jako šílenec a kope do odpadků kolem. Stromy tiše ševelí a strnule civí na prázdné prolejzačky, které hlodá rez. Tu a tam zaskřípe houpačka. Je horká letní noc a ve vzduchu něco visí. Není to jen smogový čepec a popílek z elektráren. Je to něco většího. Na jedné z laviček sedí dvojice. Zamilovaná dvojice, což je na tuto dobu velmi zvláštní úkaz, který najdete v Knize ohrožených druhů mezi pandou a tarantulí. Ani jeden z nich ještě neví, že se za chvíli stane něco, co jejich početní stav nevylepší. Oba zamilovaně pozorují nebe a snaží se ve smogu najít alespoň Polárku. Mezi chvilkami pronesou něco moudrého jako: Aáách!" nebo Oóóch!". Sedí a nevnímají ekologické katastrofy, nukleární války ve světě kolem, nebo to, že v televizi zrovna běží Dallas. Dva zamilovaní lidé v pozadí šíleného světa. Nad tím, aby člověk zaslzel dojetím. To snad sám Osud se do té chvíle vložil. Omyl. Osud se do ní vloží až o chvíli později. Přesněji řečeno, vlítne do ní po hlavě. Ale to ti dva netuší a dál pozorují oblohu. Aáách, Karle, viděl jsi. Padá hvězda!" Oóóćh. A támhle je další! Podívej se Tomáši! To je nádhera!" Víš, co se říká o padající hvězdě?" Ne." Když člověk uvidí padající hvězdu, má si něco přát. A to se mu splní." Tak já si přeju, aby..." Dvojici přešel stín. A stejně tak hvězdy. Asi tak na setinu vteřiny. Pak se ozvala dunivá rána, zem se otřásla, nejbližší stromy vzplály a všechno dokončila sprška jisker. Je horká letní noc a park už není to, co býval. Stromy s praskotem dohořívají a dětské prolejzačky jsou zkroucené žárem do pitvoreskních podob podzimního šípkovýho keře. Jenom vítr se dokola prohání po parku a kope do odpadků. Na místě, kde seděla zamilovaná dvojice teď pomalu vychládá meteor. Tiše a nehnutě. Osud. Ten hajzl Osud. Když si myslíte, že vám namíchal dobrý karty, zjistíte, že on má v ruce nejmíň full house a z toho jsou tři karty esa. Samozřejmě, že podvádí. Z mraku prachu, vůní ozónu a spáleniště se vynořila silueta postavy. Zdálo se jakoby kontrolovala počet rukou, nohou a snad i hlav a výsledek ji neobyčejně uspokojil. To byla jízda! Můžu si koupit ještě jeden lístek?" zakřičela do noci. Ta mu odpověděla. Bezbarvým hlasem odevzdání a smutku. Hlasem studeným jako pitevní stůl. Řekla: Zavři klapačku!" Objevila se další silueta, která se pomalu zvedala ze země. Kdo si, sakra, myslíš, že jsi. Ty podělanej smrtelníku!" Ne." odpověděl bezbarvý hlas. Co ne! Víš vůbec, kdo ´sem?" Nastalo tíživé ticho a jedna ze siluet se vztekle přikrčila. Tohle si na něj nikdo dovolovat nebude! Pak opět promluvil Hlas druhé siluety. Nejsem smrtelník!" A s tím postava rozepjala křídla. Obrovská, majestátní křídla, jejichž běloba se leskla i přes usedající prach. Aha. Hmmm. Takže ty taky?" Kolem obou pak vykvetla matná zář a čím déle protrhávala temnou noc, tím zářila jasněji. Na obloze se objevila kolonie netopýrů a motýlů smrtihlavů a v bláznivém vířícím tanci kroužila nad postavami. Slétly se vrány a krkavci. Celý ten podivný doprovod pak hučel výkřiky, štěbetáním a pištěním jeho zúčastněných, kteří jakoby oslavovali příchod těch dvou zvláštních tvorů. Náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, světlo pohaslo a havěť ztichla a odlétla pryč. Všechno pohltila noc a ticho jako předtím. Jakoby se nic nestalo. Postavy upřely pohled k městu, které žilo svým křečovitým barevným nočním životem jednadvacátého století. A vykročili. Měla zahrát Bethoveenova Osudová, nebo přinejmenším majestátní orchestr doprovázený hromovýma tympánama. Nebe by mělo skučet, sesílat blesky a záplavy deště. Měla to být noc, na kterou se nezapomíná. Místo toho bylo slyšet jen vzdalující se příval kleteb, když jeden z andělů zakopl o pařez. Drama? Ale, ale. Den první Ta hospoda neměla jméno. Ale kdyby měla, jmenovala by se nejspíš -U poslední Naděje- a slovo Naděje by dávno někdo přeškrtl. U poslední. Přesně tak to tam vypadalo. Zchátralá, oprýskaná budova s popraskanými okny, zašlým nábytkem a hosty. Větrák se u stropu líně otáčel a vířil ještě línějším cigaretovým kouřem. Všechno páchlo záchodem a zvratkama. A co se týkalo hospodského, barmana a lakomýho humusáka v jedné osobě, byl na tom stejně, akorát že víc páchnul. Jeho postava připomínala bečku sádla, kterou někdo zapomněl na slunci. Asi tak dvacet let. Velkýma, chlupatýma rukama drhnul špinavým a pivem nasáklým hadrem sklenice a pozoroval svýma prasečíma zarudlýma očkama lokál. Zkaženými, zežloutlými zuby přežvykoval tabák a současně pokuřoval podomácku zabalené cigáro. Jestli měl někdy nějaký jméno, tak ho zapomněl, nebo ho za pětset prodal. Když si štamgasti objednávali, křičeli na něj většinou , Ty líná bečko hnoje!´ nebo , chcíplej mamute!´ Ale když se jich vlastní manželky ptali, kam jdou, říkali všichni svorně: Du ke Standovi." Standa vyřeší všechny vaše problémy a trable. ,Máš problém? Chceš pomoct? Provaz stojí tři stovky a když si připlatíš další kilo, dám ti k němu i smyčku.´ Kámoš Standa. A Standa měl problémy. Začaly v tu samou chvíli, co se dveře do lokálu prudce otevřely a dovnitř vstoupili ty dva. Dva, který nikdo neznal, který tu nikdy nikdo předtím neviděl. Zkrátka cizinci. A Standa, ostatně jako každý divák televizních seriálů věděl, že začne platit ta znám rovnice: cizinec=problém, víc cizinců=velkej průser a triko od krve. První, čeho si Standa všimnul byl styl jejich oblečení. Žádný blejskavý sračičky, nebo hadry v barvách, ze kterejch vás bolej oči. Žádný ozdůbky, ani barevný nápisy. Vypadali, jako by přišli z jinýho století. Ten první měl na sobě pomuchlaný černý sako a pod ním svítila bílá košile. Černý, opásaný látkový kalhoty byly trochu zaprášený, stejně jako vysoký boty. Zářivě bílé vlasy se lepily na bledou bezvousou tvář, ze který zářily tmavý oči. Na uších měl malý sluchátka a za celou dobu nepromluvil. Standa ho překřtil na ,Funebráka´. Ftipálek Standa. Ha ha ha. Ten druhý příchozí měl na sobě, i přes vedro venku, dlouhej hnědej kabát, místama už pěkně sedřenej. Z pod něj se na Standu šklebila velká bílá lebka, nasprejovaná na černým triku. Velká hranatá brada výhružně vytrčená a tenká ústa, načrtlá do úšklebku. I tenhle měl původně bílé vlasy, ale z nějakého důvodu je měl přebarvené načerno. Výsledek tak připomínal použitou záchodovou štětku. V pravý ruce držel starou sportovní tašku a všechno si prohlížel. Když mu řekl, že chtějí nocleh na šest dní, docela to Standu vzalo. Tohle byla nalejvárna a od vás se čekalo, že se pořádně nalejete a ráno zjistíte, že spolu s kocovinou z nelegálně vyrobený kořalky, máte ještě prázdnou peněženku a strašně vás bolí zadek. Ale nocleh? Sice tu měl pár pokojů, který sice i šváby prohlásily za novou dimenzi špíny a bordelu a krysy z nich zvracely, ale taky byl z nich překrásnej výhled na náměstí. Ale ty dva prostě zaplatili a víc se nebavili. S nikým. A právě peníze bylo to, co dělalo Standovi starosti. Měli jich dost. Nakoukl do hotelový knihy, kterou si vedl spíš z tradice než nutnosti. V ní byly podivným písmem napsaný dvě jména: Lukáš Hloubka a Daniel Temno. Strašně ho zajímalo, kde se v jeho ohryzaný propisce vzala zlatá náplň. Divný jména. Divný lidi. A brzo taky nejspíš mrtví lidi. Standa udělal to nejlepší, co mohl. Sral na ně. Vítejte v Čechách! Taška dopadla na postel, ze který čouhaly rezavý péra a ke stropu se vznesl oblak prachu. Anděl Daniel dosedl na rozvrzanou židli a znechuceně smetl rukou ze stolu chcíplou myš. Není to tady nic moc. Ne, není to tady vůbec, ale vůbec nic moc. Já chápu, že na to měl Šéf jenom šest dnů plus nějaký ty miliardy let,ale podle mě měl zůstat u dinosaurů. Byli zábavnější." Nic. Žádná odezva. Nebylo to tím, že by ho Lukáš neposlouchal nebo snad ignoroval. Naopak. Jeho vnímání bylo pro člověka nepředstavitelně rozsáhlé: slyšel sebemenší šustnutí v trávě, vnímal barevné kontrasty, vůně, vzdálené představy, pocity a dokonce i úlomky lidských myšlenek. Byl to dar a současně prokletí, strach ze zvuku vlastního hlasu a z návalu stovky dalších zvuků města a života jeho obyvatel. První, kdo se o tom mohl přesvědčit, byli účastníci noční diskotéky. To že do ní přišel Lukáš byla vyložená smůla. Alespoň nechal ty lidi utýct, než to tam zapálil. Jen by ho zajímalo, jak se uživí bezrukej vyhazovač. Ty sluchátka měl proto, že si pouštěl ticho. Walkman byl trochu od krve a možná, že vůbec nešel. Jemu to nevadilo. Proč jsi tady?" To byla další věc. Pro Lukáše bylo snazší mluvit telepaticky, i když jste měli dojem, že vám slova nezní v hlavě, ale v celým těle. Vůbec mimika jako taková dělala Lukášovi problémy: než by jste se od něj dočkali úsměvu, zemřeli byste stářím Daniel se pohodlně opřel. Zbaven nebeského azylu pro přílišnou krutost k nepříteli i příteli." odcitoval z paměti. K příteli?!" V jedný potyčce s Ruďasema jsem se tajně zkoušel tu věc... hmm brokovnici, co mi tajně podstrčil Václav a voni na to přišli. Teda nejdřív se pozvraceli, když viděli ten bordel co po ní zůstal. Pak mi řikali takový věci typu fair play, zakázaný zbraně a tradice. A pak řvali." Lukáš se na něj tázavě podíval. Řvali?" Taky by si řval, kdyby ti dvanáctimilimetrová střela urvala nohu, nebo ne?" Anděl nemůže ublížit andělovi!" zavrtěl hlavou Lukáš. To tvrdil taky. Teda než začal řvát. Ta brokovnice si o tom zřejmě myslela něco jinýho. A pak jsem byl najednou úplně sám v úplný tmě. Ani nevim jak dlouho jsem tam tvrdnul, než přišel Václav. Kromě toho našli moji sbírku comixů, který jsem si ulil. Všichni si to prohlídli, sebrali mi to a pak mě zase zavřeli. Pak přišel zase Václav a řekl mi, že se chystá Den posledního soudu, ale já na seznamu nejsem. Řekl: ,Máš posledních šest dnů, tady máš prachy, hračku na hraní a užij si to dole s lidma.´ A už jsem se vez." Ten anděl, cos mu ustřelil nohu, kdo to byl?" Jeden z těch nižších. Háma Tyčka, akorát ,že si říkal Svatý Trácius." Jo, patron a ochránce sportovců." Daniel se zašklebil. Nikdy jsem ho neměl rád, furt se vytahoval, jaký má svaly, vytrénovaný tělo, který je mu teď na prd. Dal bych nevim co, vidět jeho ksicht, až bude to svoje vytrénovaný tělo strkat kriplkárou." Pokračování opět příště
U tohoto článku je 2 příspěvky. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
