|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Tak pro ty, co nevědí, o co se jedná, začalo to docela nevinně. Měl jsem jet do firmy ELKO nakoupit nějaké věci. Jediný zcela zanedbatelný problém byl ten, že jsem tam nikdy nebyl, a tudíž jsem neměl moc představu, kde zmíněná firma sídlí. Ale od čeho máme mapu a internet, že? Takže jsem z ničeho strach neměl. Jak sladká nevědomost, nemít tušení, co člověka čeká! Ale vezmem to pěkně popořádku. Tak především, je třeba začít a skončit připomenutím včerejšího počasí v Praze. Tak příšerné vedro už jsem tedy dlouho nezažil. Nevím, jestli jste někdy jeli v Praze po magistrále ve Škodě 105 v třicetistupňovém vedru, ale pokud ne, mohu vás ujistit, že jde o neopakovatelný zážitek, který se nadlouho vryje do paměti, minimálně do příští obdobné příležitosti. Teplota vzduchu v autě dosahovala odhadem dvojnásobku teploty venkovní. Teplota motoru neustále kolísala kolem 95-97 st. Celsia, moje nervy neustále kolísaly mezi stavem ztřeštěné zuřivosti a odevzdaného zoufalství a jenom jsem čekal, kdy se konečně začne vařit voda v chladiči. Okna, otevřená dokořán, paradoxně neměla za následek snížení teploty uvnitř auta, ale pouze lepší přístup výfukových plynů z okolí do interiéru. Průměrná rychlost pohybu aut by se dala odhadnout na nějakých dobrých 5, možná i 6 km/h, provozovaných ovšem nikoli plynule, ale stylem "přískokem vpřed". Vynásobte si zmíněnou situaci dobrou hodinou a půl, přidejte si černé džíny (já VŮL!!!) a černobílou košili a vyjde vám zhruba nástin mé včerejší cesty do ELKA. Nicméně, ač se to zdá neuvěřitelné, cestu jsem přežil, a dokonce - což doteď nechápu - i moje auto. Doraziv na místo, jal jsem se hledat místo na zaparkování a následně začít lehce prozkoumávat dotyčnou lokalitu. Místo na zaparkování jsem kupodivu našel hned, a ani odnikud vzápětí nikdo nevystartoval, aby po mně chtěl parkovné. Situace ve vnitřní Praze vskutku nevídaná. Skoro jsem očekával, že každou chvíli spadne meteorit nebo vybuchne bomba. Zapátral jsem v paměti a po pěti až sedmi vteřinách lehkého přemýšlení - věc po takové jízdě vskutku nelehká - se mi podařilo si vzpomenout na adresu, kam jsem měl kdysi dávno, než jsem vsedl do toho pekelného plechového stroje, namířeno. Budějovická 4. Dobrá. Vydal jsem se hledat zmíněné číslo, v duchu odhaduje tuto proceduru nejvýše na deset minut. Že jsem se šeredně spletl mi došlo ve chvíli, kdy jsem zjistil, že Budějovická ulice nejenže je dlouhá jak Dunaj a nemá žádný rozumný začátek ani konec, ale navíc z nějakého záhadného důvodu začíná na své sudé straně ne snad číslem dva, jak by se logicky myslící člověk eventuálně mohl domnívat, nýbrž číslem dvanáct. Ani skutečnost, že naproti, na liché straně ulice, se na vchodu skvělo číslo pět, mi na náladě dvakrát nepřidala. Zkoumal jsem ulici ještě dobré tři čtvrti hodiny, ale po nápisu ELKO nebo domovním číslu čtyři nikde ani památky. Jsa zcela udolán vedrem, chozením a depresí, vsedl jsem po uvedené třičtvrtěhodině zpět do rozpálené plechovky a s proklínáním všech ostatních aut, jejich majitelů, Pražského Magistrátu, Ježíše K. a zejména sebe sama jsem se vydal na strastiplnou zpáteční cestu, jejíž kvalita si ničím nezadala s cestou první. Doraziv domů zcela zchvácen, zjistil jsem, že nemám kde zaparkovat. Když jsem po dalších pěti minutách s bělmem podlitým krví našel místo na zaparkování a chystal se tam vjet, auto chcíplo v polovině ulice a odmítlo znovu nastartovat. To byla poslední kapka. Vyskočil jsem z auta a začal ho zuřivě tlačit do mezery v řadě aut. Možná až příliš zuřivě, jak jsem za chvilku zjistil, neboť otevřené dveře od řidiče se zaklesly za vedle stojící Oktávii a zatímco jsem se marně snažil přijít na to, "proč to hergotkurňa nejde?", hezky na ní rozdíraly lak a přilehlé okolí. Když jsem to konečně zaregistroval, naskočila mi husí kůže a první reakce byla se rozhlédnout, jestli není v okruhu deseti metrů někdo, kdo by se byť jen vzdáleně tvářil jako majitel postiženého vozidla. Naštěstí nebyl. Snažil jsem se přivřít dveře, bohužel byly do vedlejšího auta tak pevně zaklíněné, že jsem je musel vypáčit zcela jiným stylem - po delším ne právě jednoduchém triangulačním výpočtu se mi podařilo přijít na to, že musím napřed zatlačit a pak trhnout dveřmi opačným směrem dřív, než se auto sveze zase zpátky mně na nohu. Kupodivu se to už na třetí pokus podařilo. Zatlačil jsem rychle auto do zákrytu s ostatními, zamknul (a nechal uvnitř tašku se spoustou důležitých papírů včetně kopie mého živnostenského listu, jak jsem zjistil později) a, zcela ubit, vydal jsem se po schodech domů. S náladou na bodu mrazu jsem si vlezl do vany a nechal na sebe alespoň čtvrt hodiny téct vodu a nemyslel vůbec na nic. Když jsem vylezl z vany ven, nálada byla už na nepatrně vyšším stupni a mozek začínal jevit snahu myslet. Chvilku jsem ho nechal, ať se snaží, a pak jsem podlehl jeho naléhání, připojil se na NET a snažil se najít adresu pražské pobočky firmy ELKO. Určitě jsem si to musel nějak splést, na Budějovické zkrátka žádné číslo čtyři není, na to dám krk! Že se modem spojil už napotřetí mne naplnilo nezměrným optimismem. Skočil jsem na stránky zmíněné firmy, kliknul na "Pražskou pobočku" a nevěřícně zíral na písmenka, jež na mne výsměšně mrkala z monitoru. Praha čtyři, Budějovická pět. PĚT. Napřed jsem myslel, že omdlím. Pak jsem chvíli měl chuť vzít monitor, počítač a cokoliv se ještě připlete pod ruku a hodit to všechno šmahem z okna, nejlépe přímo na to svoje pitomé auto. Když jsem přemohl svůj vztek, začal jsem rozumně uvažovat. V podobných podnicích, jako byl patrně ten, do kterého jsem měl namířeno, mívají obvykle otevřeno do pěti. Teď je čtvrt na pět. Ještě den předtím bych se tam byl v takové situaci rozjel autem, ale po dnešní zkušenosti mi bylo jasné, že je to naprosto nemyslitelné, neproveditelné, zkrátka a dobře nemožné. Do auta už mě nikdo nedostane, to je jasná věc, nehledě k tomu, že za třičtvrtě hodiny bych byl při dobré vůli tak v půlce cesty. Zbývalo metro. Bylo to těžké rozhodnutí, ale nakonec jsem zahodil svoji hrdost zmačkanou do kouta a začal se balit již na druhou cestu toho nešťastného dne. Když jsem po čtvrthodinovém systematickém prohledání celého bytu našel kopii živnosťáku v tašce, kterou jsem zapomněl v autě, vydal jsem se na metro. Kupodivu netrvalo dlouho, a byl jsem, toho dne již podruhé, na pražské Budějovické ulici. Sice jsem asi dobrých deset minut šel opačným směrem, jsa jako vždy po výstupu z metra totálně dezorientován, nicméně když jsem svůj omyl poznal, okamžitě jsem se dvojnásobnou rychlostí vydal správným směrem a vše se zdálo být v těch dobrých kolejích. Po dalších dvaceti minutách jsem konečně našel číslo pět. Při zjištění, že před slabými dvěma hodinami jsem přímo před tím vchodem parkoval, až na to, že na druhé straně ulice, mnou cloumaly záchvěvy bezuzdné zuřivosti. Nicméně ovládl jsem se a vstoupil do budovy. Jaká byla moje radost, když nejenže podle očekávání po vstupu do budovy poklesla okamžitě teplota vzduchu o dobrých patnáct stupňů, ale navíc po pravé straně na zdi visela i malá cedulka ELKO! Pravda. Visela tam ve společnosti dalších alespoň třiceti podobných cedulí. Napadlo mě, že moje trable možná ještě nejsou u konce. Tato myšlenka začínala nabývat jasných tvarů, když jsem uviděl skrzevá skleněné dveře vrátnici, s kteroužto institucí mám už svoje zkušenosti, jež jsou vesměs nevalného charakteru. Moje obavy se prohloubily, když jsem uviděl tvář vrátníka, sedícího uvnitř. Tvář naprosto postrádající nejen jakékoli emoce, ale především onu nezbytnou dávku inteligence, o níž panuje všeobecné mínění, že odlišuje člověka od zvířete. Nedělaje si plané naděje, zeptal jsem se neandrtálce na firmu ELKO. Jeho reakce předčila moje nejhorší obavy. Malá, prasečí očka se vyvalila, vzápětí chlupatá ruka proškrábla štětinovitou kštici, patrně ve snaze přimět orgán pod ní skrytý k činnosti - asi marně - a pak to dokonce promluvilo. Stvoření mi sdělilo suchým hlasem, že si není jisto, jestli taková firma v budově sídlí. Poukázal jsem na to, že má v předchozí místnosti hezkou cedulku, a že mi připadá pravděpodobné, že by v této budově firma tohoto jména sídlit mohla. Zubochod se na mne zazubil a řekl že "se teda podívá". Lehce se mi ulevilo, ale ne nadlouho, protože jsem si všiml rychlosti, s jakou procházel knihu, jež měla dobrých čtyřicet stran. Neodvažoval jsem se ho vyrušit, anžto jel prstem po řádkách tak soustředěně, že mi připadalo, že kdybych ho vyrušil, ztratí nit a bude muset nalistovat zase začátek. Počkal jsem asi osm minut (mezitím mě míjeli lidé, odcházející z budovy ven, a já jen matně přemítal, který z nich asi bude ten dotyčný, za kterým jsem šel) a pak jsem se opatrně zkusil zeptat, jestli by nebylo rychlejší, kdybych prošel celou budovu odshora až dolů. Třeba bych na něco přišel. Vrátník však pouze zavrtěl hlavou a dál jel uslintaným prstem po zažloutlých stránkách ohmataného sešitu. Fascinovaně jsem sledoval prst, míjející řádky rychostí, nad níž by kdejaký šnek jen nevěřícně vrtěl hlavou... a náhle mne konečně opět políbilo štěstí a já zahlédl slovo ELKO, které právě úhledně minul špinavý pařát inteligenta z vrátnice. V duchu jsem zajásal a opatrně, ohleduplně jsem upozornil muže na jeho omyl. Zadíval se na mne, jako bych mu právě předvedl nějaký salónní trik s kloboukem a králíky, zavrtěl hlavou a upřel pohled na udaný řádek. Přemítal jsem, co tam studuje, neboť tam evidentně nebylo napsáno nic strašnějšího než patro a telefonní linka. Vysvětlení se mi dostalo za několik okamžiků, kdy mi bylo zmateným hlasem sděleno, že to je blbost. Konsternován, zeptal jsem se CO je blbost. Odpověď zněla, že to patro je blbost. Že tam je sice napsáno páté patro, ale že tam oni určitě nejsou. Rozhodl jsem přiznat muži minimum zdravého rozumu a nepátrat po tom, proč je tak vehementně přesvědčen o tom, že v pátém patře firma ELKO být zaručeně nemůže, a čekal jsem co vymyslí dál. Vymyslel zajímavou věc. Navrhl, abych z telefonu, visícího opodál, zavolal na tel. linku, uvedenou v knize. Zcela šokován, uvědomil jsem si, že to je asi jeho první dobrý nápad dne, a rozhodl jsem se řídit podle jeho návrhu. No - a od té doby už všechno běželo jako na drátku. Pan J. V., ze kterého se později vyklubal nadmíru sympatický chlapík, mi ironicky sdělil, že opravdu v pátém patře nejsou, neboť sídlí dole v suterénu a že mám sejít DOLŮ po schodech. Že nelze zabloudit. Měl pravdu. Našel jsem to hned. Byl v místnosti spolu s druhým, ještě sympatičtějším chlapíkem, měli tam neuvěřitelných devatenáct stupňů a lebedili si v kožených křesílkách. Po předchozích komunikačních zkušenostech ve vrátnici jsem měl pocit, že jsem se asi dostal do nebe. Ochota, vstřícnost a inteligence obou byla bezpříkladná. Vyřídil jsem s nimi, co jsem potřeboval, zaplatil, vzal zboží a velmi neochotně jsem se vydal opět ven, do horoucího dne, ale s blaženým vědomím, že mne čeká už pouhá cesta domů metrem a že jsem ten den plný trablů završil nakonec úspěšně. |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
