|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
"Fouká silný vítr" to byla první myšlenka, která ho napadla, když opouštěl svoji kancelář. S úsměvem na tváři přecházel zešeřelé náměstí a sám sebe se musel ptát, zda udělal správnou věc, když dal výpověď. Snažil se na to nemyslet, ale cosi mu pořád připomínalo: "Co budeš dělat? Žebrat? Bude z tebe chudák a zemřeš dřív, než je ti předurčeno!". Najednou zahřmělo a obrovský záblesk osvítil okolní budovy. Začalo pršet. Mohutné kapky deště tříštící se o tvrdou dlážděnou zem přidaly na velikosti a intenzitě. Zrychlil krok až se dostal do podloubí. "Počkám a snad pršet přestane." jak pomyslel, tak udělal. Chvíli čekal, ale déšť neustával. Šoupavou chůzí s rukama v kapsách se dostal na protější konec podloubí, kde byla malá nenápadná hospůdka. Unaveně se posadil a poručil sodu. Netrvalo dlouho a hlava mu klesla na stůl; zdála se mu hrůzostrašná idea blízké budoucnosti... "Měsíc se čím dál rychleji přibližuje k Zemi a hrozí tu vážné nebezpečí, že do několika měsíců spadne úplně." to je ve stručnosti zpráva vědců k veřejnosti. Na Zemi nastal chaos, který se až na různé anarchistické skupiny výtržníků, kteří spatřili záminku pro jejich jednání, po několika měsících konečně podařilo urovnat. Lidé začali hromadně emigrovat na jiné planety. Tak velkou poptávku několik málo schopných raketoplánů nemohlo bohužel uspokojit. Během jediného dne byly zamluveny všechny lety na dva roky dopředu a většina lidí zjistila, že prakticky nemá žádnou šanci. Místo šťastné vysněné budoucnosti je tu strach. Nikdo netroufá předpovědět co bude zítra, či dokonce příští týden, měsíc? Poslední zpráva zní: "Naše planeta má před sebou 6-12 měsíců života." "... pane, prosím vás, zavíráme." ozval se z ticha čísi alt. "Cože?" nechápavě se ozval a začal si žmoulat své ospalé oči. "Kolik je hodin, prosím vás?" "Chvíli po půlnoci." zněla odpověď. "Co jsem dlužen za tu sodu?" "Běžte, vždyť jste se jí ani nenapil." odpověděl onen ženský hlas. Vstal, zasunul židli a vyšel ven. Chvilku počkal. Barmanka zamknula a přišla blíž. "Mohu vás doprovodit?" "Budu ráda." s úsměvem odpověděla. "Já jsem Alfons a ty?" zeptal se. "Jmenuji se Beáta." odpověděla se stejným úsměvem jako před chvílí. "Kolikátý jsi na seznamu?" zeptala se pro změnu ona. Byla to také poslední dobou jedna z nejpoužívanějších vět, když se lidé chtěli poznat. "Nejsem." "Cože?" udiveně se na něj podívala. "Víš Bety, nemělo by to stejně cenu. Je lepší si nedělat naděje, protože pak bych byl stejně zklamaný." obhajoval svůj čin. "Asi máš pravdu. Já ale měla štěstí. Známý mi zařídil odlet už za dva měsíce." "Kam?" opáčil se zvědavě. "Na Jupiter. Na Marsu už mají téměř plno a nebylo by jisté, zda by nám vůbec dovolili přistát." Vtom došli před jeden z mnoha domů v nedaleké ulici. "Tak tady bydlím." "Jsem rád, že jsem tě poznal." "Už musím jít. Ahoj." "Ahoj, doufám, že tě ještě uvidím." při těchto slovech netušil, že s touto osobou stráví následujících osm týdnů. Dveře se zabouchly, otočil se a šel domů. Už nepřemýšlel o budoucnosti, myslel na to, co je teď. A to, že ještě neumřel, pořád přeci žije. "ŽIJU" ozývalo se mu v hlavě jako nikdy nekončící ozvěna. Zastavil. Pořádně se nadechl čerstvého vzduchu vonícího po dešti. Sebevědoměji vykročil k domovu. Vlhká ulice se pod svitem lamp třpytila různobarevnými barvami. Dostal chuť si něco koupit, proto se zastavil v trafice, kterou právě míjel. Koupit - ale co? Poručil si cigarety a pokračoval v cestě. Jemně vyjmul papírovou krabičku z igelitového obalu, kterou v rohu protrhl. Strčil si do pusy cigaretu a chystal se jí zapálit. "Sakra, vždyť já nekouřím!" uvědomil si. Cigaretu vyplivl a krabičku vyhodil do koše. Po pár krocích stál před svým domem. Ani nevěděl, jak se dostal do postele a usnul. V šest hodin začal zvonit budík. Zamáčkl ho, otočil se a spal dál. Do práce už nemusel, dal přeci výpověď, tak co se starat. Po půl hodině zazvonil budík u Beáty. Ona ještě párkrát, než odletí, do práce musí. Její budoucnost je podstatně příznivější, i když ji vidina brzkého opuštění Země příliš netěší. Těsně po sedmé hodině se vydala do práce. Bar, ve kterém dělá otevírá v půl osmé. Za pár minut stála před barem. Otevřela, ale zákazníci jakoby se již připravovali na smrt; až na pár výjimek nikde ani noha. Při představě být sama zavřená v králikárně a čekat na smrt si oddychla, že odsud odchází. Úleva přinesla jen smutek. Opustit v této chvíli všechny své přátelé není nic jednoduchého. Z očí se jí začaly linout slzy. Vtom se objevil Alfons. Když ji viděl za pultem plakat, objal ji a zeptal se: "Co se stalo, Bety?" "Ale nic. Víš, už to nemůžu vydržet. Je strašný myslet na to, že odsud odejdu a všechny ostatní tady nechám. Přitom vím, že nemají skoro žádnou šanci." se slzami v očích odpověděla. "Ale no tak. Šance tu přeci je a máme ji všichni. Příroda se může ještě udobřit." uklidňoval ji. "Asi máš pravdu. Neměla bych myslet na nejhorší, ale víš, nedávno jsem četla, že příroda za to sama nemůže..." "Já vím, taky jsem to četl. Člověk a ty jeho blbý pokusy. Stejně nikde nemáš jistotu co je na tom pravdy. Už si s tím nelámej hlavu." přerušil jí a snažil se jí uklidnit. Očividně to pomohlo. Utřela si slzy a objala ho ještě větší silou. "Nechceš se jít projít?" zeptal se. "Ráda, alespoň na to nebudu myslet." na její tváři se znovu objevil úsměv. Zavřela bar a kráčeli směrem pryč. Povídali si o všem možném a jejich duše se pomalu začaly sbližovat. Když došli do parku, posadili se na lavičku. "Víš, už jsem dlouho z nikým nebyla tak šťastná." "S tebou mi je taky príma." pousmál se. Zpříma se jí díval do očí; až teď si uvědomil, jaká je to pěkná ženská. V tu ho napadla jedna lišárna. "Chceš něco pošeptat?" zeptal se jí tajemně. "Chci." odpověděla a jejich hlavy se velmi sblížili. "Chceš pusu?" pošeptal jí do ucha. "Ano." odpověděla. Navzájem se políbili. "Nemáš chuť na oběd?" "Už mi kručí v břiše, ale s tebou jsem si toho ani nevšimla." odvětila. Na její tváři byla vidět neskrytá radost. Hodiny běžely, člověk se ani nenadál a byl večer. Alfons doprovázel Beátu domů a když stáli před jejím domem, zeptala se: "Nechceš jít dál na skleničku, Alfi?" Přikývl. Vyšlápli pár schodů až stáli před dveřmi bytu. Zavedla ho do pokoje. "Tady se posaď." nabídla mu křeslo a odešla pro skleničky. Alfi se posadil do měkkého polstrovaného křesla a začal si prohlížet pokoj. Ze zkoumání ho přerušila Bety. Na stůl položila dvě skleničky do nichž nalila víno. "Tak na budoucnost." napili se. "Bety, víš, přemýšlel jsem. Já tě miluju." "Já tě taky miluju." odvětila jemným třesoucím se hlasem a přisedla si blíž. Večer utíkal a Alfi ani nevěděl jak, ráno se probudil v posteli vedle Bety. Vůbec nevěděl co se stalo. Rozhlédl se kolem sebe. Použitý prezervativ ležící na zemi nedaleko postele dával jistou odpověď, tomu však pořád nechtěl uvěřit. Vztah s Bety mu nevadil, měl jí rád, ale proč zrovna teď. Z nejistou budoucností; ona odjede a jeho to zlikviduje. Nechtěl na to myslet, proto vstal a šel připravit snídani. Za chvilku přišla Bety ještě celá rozespalá do kuchyně. Podíval se na ni. Byla zahalená do krásného bílého županu v němž vypadala jako princezna z pohádky. On byl princ. Drak byla budoucnost. Jenže budoucnosti hlavu setnout nelze. Proto to nemůžeme srovnávat. "Dobré ráno." usmál se. "Ano." odvětila se stejným úsměvem. "Jdu se obléknout." otočila se a chtěla odejít. "Mě se líbíš i svlečená." zalaškoval a pomalu si jí prohlédl. Postavila se těsně před něj. Dívali si očí. "Miluju tě." "Já vím." odpověděl a sundal jí župan. Znovu se začali muchlovat. Dny a týdny letěli a oni začali uvažovat o svatbě. Necelý týden před jejím odletem přišla Bety se zprávou: "Alfi, víš, já nevím jak ti to mám říct. Jsem totiž těhotná." to poslední slovo spolkla, asi se bála Alfiho reakce. Tvářil se úplně stejně jakoby nechumelilo. Taky že nechumelilo. Podzimní slunce svítilo skrz okno do pokoje. Bylo krásné babí léto. Nevěděl, jak má zareagovat, aby Bety nezranil. Po chvilce se usmál. Bety ho objala. "Jsem ráda, že ti to nevadí." šťastně sdělila. "Jen mě mrzí, že svého syna asi nikdy neuvidím." řekl mrzutě. "Hmm." její usměv ze tváře najednou zmizel. "Pošlu ti fotku." pokračovala. "Jestli bude kam." smutně reagoval. Rozplakala se. "Ale no tak, to jsem přeci nechtěl." snažil se jí uklidnit. "Víš, já z toho dítěte teď taky nemám takovou radost, ale alespoň budu mít po tobě památku." začala plakat ještě víc. "Už nebreč." nějak to dopadne. "Přestaň na to myslet." "Máš pravdu." utřela si slzy a snažila se usmát. Nešlo to. Její obličej se křivil jako po kyselých okurkách. Další dny utekly jako voda až najednou stáli na letišti a loučili se. "Miluju tě!" "Já tebe taky miluju." to byla slova, které oba pořád opakovali. Oba plakali. Těsně než odešla dostala od Alfiho oranžového plyšového medvídka. "Až ti někdy bude nejhůř, vezmi si ho a on ti určitě pomůže. Sbohem lásko." "Sbohem." rozloučil se a v jeho očích se objevily slzy. Stál tam ještě dlouho a díval se, jak raketoplán odlétá. Uvědomil si, že bez ní už nemá žádnou cenu žít. Pomalou chůzí šel domů a přemýšlel, jak nejsnadněji skoncovat se životem. Nemohl usnout. Myslel pořád na Bety. Jak jí je a jestli se trápí stejně jako on. Byla to zcela určitě jedna z nestrašnějších nocí v jeho životě. Rozhodl se, že skočí z mostu, který vede přes hlavní silniční magistrálu. Bylo něco okolo páté hodiny ranní, proto vstal a vydal se přes půl města k vytypovanému mostu. Nešel příliš rychle ale ani pomalu. Bylo ještě šero. Několik prvních paprsků začalo vysvítávat přes vzdálený horizont. Díky bezvětří bylo na podzimní ráno docela teplo. Spatřil trafiku. Ještě než skoncuje se životem, chtěl si přečíst noviny. Koupil si je a posadil se na nedalekou lavičku. Palcovými tituly v nich bylo napsáno: "VESMÍRNÁ KATASTROFA - Raketoplán společnosti Spacefly vybouchl". Očima přejel ještě několik následujících řádků. Nemohl tomu uvěřit, protože v něm letěla i Bety. Srdce se mu rozbušilo a polilo ho horko. Klesla mu hlava. Vůbec netušil na čem vlastně je. Seděl zde ještě několik hodin a uvědomil si, jak je jeho život cenný. Zemřela ona, ale on ještě žije. Zatím. Ale naděje přeci umírá až jako poslední...
|
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
