|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Bylo léto, možná zima, počasí však nasvědčovalo tomu, že je jaro. Můj kalendář ale ukazoval podzim. Vlastně je úplně jedno, které bylo roční období a vůbec, koho to zajímá. Ten den bylo všelijak, sluníčko se nepravidelně střídalo s mraky, z nichž párkrát vytrysklo několik kapek vody, které ale vzhledem k obrovskému dusnu, jenž od rána panovalo, nebyly na škodu. Toho večera se Alfons Kadibaba mezi svými kamarády přezdívaný Kanon vracel po těžkém a namáhavém dnu z hospody domů. Těsně poté, co otevřel branku do své zahrádky ho zaregistroval kocour slunící se na nedalekém betonu. Okamžitě běžel svého pána přivítat a skočil mu do náruče takovou rychlostí, až Kanona porazil na zem a začal se o něj třít přičemž si nadšeně předl. Kanon se však rychle vzpamatoval a chytil nic netušícího kocoura pod kožichem a odhodil ho jako vrhačskou kouli do nedalekého křoví. Kocour jen zapískl a začal zdrhat přes sousedovu zahradu do polí. Kanon se lehce očistil a šel ke dveřím, které opatrně odemkl. Zmáčkl kliku a snažil se je otevřít, nešly. Znovu zamkl a dveře se samy od sebe na něho svalily a ho tvrdě povalily k zemi. Kanon vstal, dveře znovu nasadil do pantů a za sebou zamkl. Ne kvůli zlodějům, ale proto, aby znovu nespadly a nedělaly tak zbytečně rámus. Kanon prošel dlouhou chodbou až k zplesnivělé dřevěné desce, která zastupovala dveře + zeď oddělující chodbu od místnosti, která se někomu mohla jevit jako prasečí chlívek, do kterého by ani prase nevlezlo, ale pro Kanona to byla vcelku slušná obytná místnost. Vlevo na stolku, který byl docela šikovně složen z několika papírových beden, byla skleněná láhev s brčálově zelenou vodou, v níž plavalo několik rybiček, některé byly dokonce i živé a křičely hlady. Kanon z jedné krabice vytáhl bochník chleba, z nějž ukrojil poměrně slabý krajíc, který rybám hodil do vody. Rybičky se zalekly a potopily se až na dno. Po chvíli se jedna odtrhla a houpavým pohybem vyplavala na hladinu s nožičkami nahoru, brzy ji následovaly i ostatní. Kanon zapálil několik krabic a rybky si s "akvárkem" ohřál. K večeři měl rybí polévku. Slunce se dávno ztratilo za obzorem, proto se Kanon vydal na malou obchůzku své zahrádky. Jen co vyšel ven zapletl se mu pod nohy kocour a Kanon spadl na zrezivělý poklop septiku, který pod jeho váhou praskl a Kanon spadl až na betonovou podlahu, jelikož jeho záchod byl už několik let zcela nepouživatelný a tudíž žumpa naprosto prázdná. Při dopadu se nešťastně praštil do hlavy a na místě usnul. Tím jeho obchůzka zahrádky skončila. Celou noc spal jako zabitý, možná že i byl, ale jen do rána. Ráno se probudil. Vstal a snažil se vyškrábat po stěně nahoru, na popáté se mu to dokonce podařilo. K snídani z mrazáku vytáhl lahev od piva, ke které přikusoval alobal od sýru. Po snídani se jako každou sobotu vydal na průzkum do města. Nejprve se vydal za svým největším kamarádem Rudým Kohoutem, který bydlel v ulici Sršňová pátý kontejner zleva. Kanon napřáhl levou nohu, na které měl velkou koženou botu s železnou podrážkou a největší silou kopnul do Kouhoutova obydlí. Ozvalo se "cink". Kanon chvíli čekal, ale z kontejneru se nic neozývalo. Napřáhl tedy pravou nohu, na které měl bílou krajkovanou lodičku a celou akci zopakoval takovou silou, že si zlomil podpatek. V kontejneru cosi zašustilo, po chvíli znovu a ozvalo se i několik nesrozumitelných zvuků. Ten kdo si myslí, že patřily Kohoutovi, má pravdu. On totiž za celý svůj život neřekl souvislou větu. Zdá se to být divné, protože Kouhout byl narozdíl od Kanona vcelku nadané dítě. První slovo řekl již ve třinácti letech a v sedmnácti mu ho někdo i rozuměl. Kohout byl šťastný, že mu již někdo rozumí, a tak se začal učit i slova další. Neuběhlo ani moc let a Kohout už uměl říct slov celou desítku. Teď je mu něco okolo třiceti a ani sám neví kolik přesně, protože čísla se ještě nestačil naučit a to ani přesto, že nyní plynule mluví celým stem slov. Kontejner se začal celý otřásat a po chvilce se za strašného skřípotu otevřel jeho poklop, z nějž vykoukla jakási ušmudlaná hlava patřící převá žně Kohoutovi. Mimo paruky, kterou si velmi rafinovaně stvořil ze slupek od banánů a jiného tropického ovoce, a nosu z pomerančové kůry, to byl hlava Kohouta. Za okamžik se vydrápal ven s dvěma taškami plnými všemožných lahví. Měl na sobě starý vytahaný svetr, tepláky, kterým chyběla celá pravá nohavice a levá byla roztrhaná a tmavé tenisky, které byly kupodivu v docela solidním stavu. Po krátkém zahřívacím rozhovoru se spolu začali hádat o tom, kam se podívají dnes. Kanon prosazoval bar u Vousatýho vola, kam chodili již od malička a Kohout chtěl zas zkusit něco jiného, chtěl jít do Zelené růže. Chvíli se hádali, ale ne dlouho, tolik slov zas neznali a opakovat se nechtěli. Slova došli jako prvnímu Kanonovi, a tak Kouhout měl poslední slovo. Proto se vydali směrem k baru Zelené růže, který ležel až na druhém konci města. Kohout se ještě stavil na rohu v koloniálu vrátit všechny lahve, za které utržil něco přes tři kila. Šli dál, nálada byla dobrá, a tak si celou cestu povídali, o všem co znali. Moc toho nebylo, ale oni byli očividně spokojeni. Krásné počasí, co ? Jo. Dlouhá cesta, co ? Jo. Nohy bolí, co ? Jo. Máš hlad ? Jo. Já ne. Hahahaha. Co děláš ? To byl vtip. Co je to? Ale nic. Aha. Když došli k baru Zelené růže hodiny právě odbíjely půl sedmé večer. Bar se ale otevíral až v 7 hodin, a tak se oba posadili u vchodu na zem. S postupem času se před vchodem začali scházet různá individua. Různobarevné lebky pokryté peřím zde byly vidět na každém kroku. Ne, že by neměli strach, ten měli obrovský, ale neměli odvahu vstát a projít jimi pryč. Tak seděli a dívali se na sebe dokud se neotevřeli dveře od baru. Bylo těsně po sedmé hodině večerní, když kdosi dveře otevřel. Oba nervózně vešli dovnitř. Necítili se nejlépe, protože zde ještě nikdy nebyli a nemohli to tu ani znát. Ihned jak spatřili bar zamířili k němu. Barman byl otočen zády k pultu, proto nezaregistroval jejich příchod. Poté co je spatřil, lekl se až nadskočil. Okamžitě se však vzpamatoval a řekl: "Pánové, tohle není žádný kanál ale bar u Zelené růže." Dělali, že ho neslyší, nemělo žádnou cenu mu odporovat, protože by zavolal vyhazovače a bylo by po zábavě. Když barman viděl, že to s nimi ani nehnulo, zeptal se: "Máte alespoň peníze ?" Kanon okamžitě vyndal s kapsy řachtící váček a celý ho vysypal před barmana na pult. Barman uskočil. "Dobrá, dobrá pánové. Můžete si to uklidit." Kanon si chtěl rovnou všechny své úspory, nasbírané ve všech parcích a ulicích města, spočítat. Dlouho přemýšlel, jak by to nejlépe udělal, ale začalo ho bolet hlava, a tak od tohoto pošetilého nápadu upustil. Netrvalo dlouho a oba se výtečně bavili. Pili, až jim to ušima teklo ven. Pak se stalo něco, co by si ani trpajzlík v zeleném skafandru nepřál. K baru se přimotal lehce přiožralý chlápek a poručil si whisky. Její obsah stejně nakonec skončil na nohou Kohouta, přičemž chlápek řekl: "Kurva, fuj - to je sračka." Kohout zpozoroval možnost navázání rozhovoru, tak pravil: "Je to hnusný, co?" "Kurva." znova chlápek pronesl, otočil se na Kohouta a pokračoval: " Hovno! Pro mě je to až moc dobrý, je ti to jasný?" "Aaano." odpověděl nejistě Kohout až mu strachy spadl hřebínek. Po chvilce ticha to Kohoutovi nedalo a řekl: "I pro mě dobrý, nepiju." Chlápek se otočil na Kohouta a vyvalil na něj obě oči. Kohout leknutím prskl. Chlápek vstal a vzal Kohouta pod krkem a začal si s ním hrát. Nejdřív s ním pomalu třásl ve vzduchu, později rychle. Následoval box a všechny jemu příbuzné sporty. Kohout se nevzpíral, neměl takovou sílu ani náladu. V tu chvíli se ale ozval Kanon: "Ty, pusť ho!" nebojácně řekl a popošel o několik krůčků blíž k nim. Chlápek v okamžiku Kohouta pustil a ten setrvačností proletěl rychlostí jako MIG-29 skrz zavřené okno ven na ulici a přistál v obrovské kaluži, jejž voda byla plná zvratků opilých návštěvníků baru. Chlápek se nyní zaměřil na Kanona. Chytnul ho pod krkem a pravil: "Já nejsem žádnej TY, skrčku. Jmenuju Krvavej Robert, tak jasný ?" Kanon však nestačil ani popadnout dech, natož něco říct, protože ho Krvavej Robert vzal s sebou na malou procházku. Kanona, který byl šoky téměř v bezvědomí, svíral pod krkem a táhnul ho za sebou až za roh k nejbližšímu kontejneru. Ten otevřel a Kanona v něm ubytoval. Kanon se při pádu praštil do hlavy a omráčen usnul. Spal celý den, až k večeru se probudil. Byl šťastný, nemusel zaplatit za pití, které vypil minulý den v baru Zelené růže. Vylezl z kontejneru a lehkou chůzí s úsměvem na tváři, vyrazil k domovu. Těsně poté, co otevřel branku do své zahrádky, ho zaregistroval kocour slunící se na nedalekém betonu. Okamžitě běžel svého pána přivítat a skočil mu do náruče takovou rychlostí, až Kanona porazil na zem a začal se o něj třít přičemž si nadšeně předl. Kanon se však rychle vzpamatoval a chytil nic netušícího kocoura pod kožichem a odhodil ho jako vrhačskou kouli do nedalekého křoví. Kocour jen zapískl a začal zdrhat přes sousedovu zahradu do polí...
|
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
