|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Rammstein nehráli Tahle skutečnost, stejně jako třeba podlaha sálu, zbrocená krví a dalšími důležitými orgány členů Piktogramu Ohně, ovšem vůbec nerozhodila Festuzla. Svým aristokratickým postojem a strojovým pohybem vytíral podlahu mopem, který čas od času vyždímal, nebo odvalil spadlý kus sloupu. Ani není třeba dodávat, že měl rukávy vyhrnuté přesně k loktům a výraz člověka po obrně obličejových svalů. Občas si vychovaně odkašlal, aby dal najevo, že ať se děje co se děje, on je stále přítomen a připraven sloužit. Satan seděl na trůnu v pozici, za kterou by dal každý antický sochař život a svíral kalendář. Kdyby najela kamera vašeho zraku z rohu místnosti (kde se právě nacházíme), přes korunní sál (zabírající přitom fresky na podlaze a zdech), věnovala krátkou (o to však morbidnější) pozornost tělesným pozůstatkům rady Piktogramu Ohně a plynule by se zastavila na kalendáři. Následovalo by efektní přiblížení detailu na stránku kalendáře a vy byste přečetli (nejlépe v rozsekaných sekvencích zobrazující jednotlivá písmena) krátkou poznámku KONCERT RAMM PRA napsanou červenou propisovačkou se třemi vykřičníky. Ti bystřejší by si všimli i druhé poznámky, napsané tentokrát modrou tuhou a to NEZAPOMEŇ: KONEC SVĚTA viz. DEN POSLEDNÍHO SOUDU. Tady muselo zákonitě dojít ke konfrontaci naplánovaných akcí, protože akce KONEC SVĚTA vylučovala druhou a tou byl KONCERT RAMM PRA (ať to už znamenalo cokoliv). Alespoň se to od vás, jakožto od Satana, očekává. Protože nic v celým vesmíru vás nemůže odradit od toho, zapíchnout tomu chlápkovi v noční košili, co si říká Bůh, vidle až po násadu do zadku a prošvihnout tu velkou šou s bleskama a vřícíma oceánama. A tady byl ten problém. Satan se, za tu dobu, které většina lidí říká bůhvíproč věčnost, tak trochu změnil. Adaptoval. Načichl lidmi. Né, že by si je snad dokonce zamiloval, to v žádném případě, jestli bylo něco, co nenáviděl víc než tu pakáž nahoře a koncerty Backstreet boys, pak to byli právě lidé, ale víte, prostě asi jako když malý sígr poleje mraveniště benzínem, v ruce drží zapalovač a najednou zjišťuje, že ho to pozorování mravenčího života úžasně zajímá. Ale zase ne natolik, aby ten zapalovač nestrčil do kapsy. Když to řekneme přímo, KONCERT RAMM PRA měla v soukromé Satanově top ten, zabukovanou první příčku a nic jí nemohlo sesadit, ani aktuální singl posledních dní s názvem KONEC SVĚTA. A tak seděl a přemýšlel. Pramice jeho příčetnosti už dávno proplula uragánem Šílené Zuřivosti a kotvila někde v klidné zátoce Chladné Kalkulace u ostrova Truc. PROČ PRÁVĚ TENHLE DEN?! Zamumlal nepřítomně k vesmíru. Sire? Ach ano, i umění zachytit sebetišší připomínku pronesou uprostřed demoličního derby v narvaném stadiónu, patřila do repertoáru Festuzla. Upřímně řečeno, byl v tom nepřekonatelný. ZE VŠECH TĚCH TRILIARD MOŽNÝCH DNÍ, PROČ PRÁVĚ TENHLE DEN?! Ozvalo se zoufale z hrdla Satanova. Má sir na mysli něco určitého? přerušil Festuzel ždímání mopu a zaujal posluchačskou pózu. Neptal se proto, že by ho to zajímalo, prostě proto, že se od něj očekává. A vzápětí dodal: Jsem si jist, že si sir poradí. Takže Jak to vlastně všechno proběhne? Zapomeneme na ty triky se zemětřesením, žhavým deštěm a řevem zatracenců. Hodíme za hlavu oceány krve, plameny a samotnou bitvu. A co nám zůstane? Fakta. Jízda čtyř Jezdců z Apokalypsy. Zjevení Antikrista. A pak ten zbytek Možná to nebude probíhat přesně v tomhle pořadí, ale Takže zjevení Antikrista hmmm Satan si přemýšlivě promnul bradu. Satan se nepřítomně zahleděl někam do dálky. Satana něco napadlo. Satan se usmál. Úsměvem motorové pily Leatherface (ten si mimochodem o dvě patra níže stěžoval Brůnovi, že mu dochází benzín, naproti tomu Vorhees přesvědčoval starýho Mažňáka, že pád ze zvonice, je sice definitivní, ale chybí to kouzlo bezprostředního styku. Mačetou. Krátce řečeno, všichni se už moc těšili). ON se zjeví. Samozřejmě. To, že to bude na koncertu Rammstein bylo vedlejší a to by v tom byl čert, aby Konec světa nějak nepozdržel až do konce představení Links zwo, links zwo, links zwo-drei-vier-links Mám žízeň, prohlásil pan Čtyři a prolomil tak dusnou atmosféru ve voze. Pan Dva, který si už pěknou chvíli hrál se jedním z dvojice Ingramů, znuděně zazíval. Už ho ani nebavilo donekonečna cvakat závěrem a sledovat pana Tři, kterýho ten zvuk očividně rozčiloval. CVAK/CVAK Jakoby neměl už tak problémy z dvojitou osobností a řízením týhle kraksny. Poslední, co mu schází je, aby se někdo z těch trotlů kolem něj dožadoval odpovědi na věčnou otázku malých, pásy zašněrovaných dětí, kterými při dlouhých cestách dokola častují svého trpělivosti přetékajícího otce. Totiž Už tam budem? CVAK/CVAK rachotil uzávěr. Pan Jedna chrápal, hlavu podloženou bedničkou s fosforovými granáty. A slintal. Mám žízeň. Panu Tři se zatmělo před očima, zatímco se ho jeho spoluobyvatel snažil uklidnit, tím, že pravou rukou zvýšil hlasitost rádia. Skupina Commodors právě sdělovala světu, jak je v pohodě. CVAK/CVAK Jak dlouho ještě? Ájm íííííííííííííízéééééé, Ájm íze lajk sondej móóóórnink´ Potřebuju na záchod hudba z rádia naneštěstí probudila i pana Jedna. Duševní rovnováha obou démonů v panu Tři spadla jak shnilá stodola. Asi po deseti nepopsatelných minutách držel pan Čtyři plechovku Coca-Coly, pan Dva mapu a pan Jedna už vůbec neměl chuť jít na záchod. Spíš měl pocit, jakoby z jeho těla někdo vysál všechny tekutiny. Nosníma dírkama. A Pan Tři se usmíval. Ve zpětném zrcátku zatím vyrostla ohnivá koule benzínu a nafty, ve kterou se změnila čerpací stanice ÖMV. Zpravodajství později označilo tento incident za nehodu. Stejně jako tři další. Vzpomínky. To slovo obsahuje všechno. A on si pamatoval všechno. Pamatoval si na Procitnutí, na vlastní Nejistotu a Jeho tvář a Jeho první slova. Řekl ..a do hajzlu Pamatoval si na Zahradu, na věčné, hřejivé slunce ve dne a na jasný stříbrný měsíc v noci. Na rozmluvy se zvířaty, chuť dávno ztracených jídel a ovoce. Pamatoval na Smutek, protože byl sám. Pamatoval si na Ní. A s ní přišel První hřích a První trest, pamatoval na zvuk zavírající se Brány a první bouřku s poryvy deště. Pamatoval si to všechno od Počátku, všechny podrobnosti, dokázal si vybavit vlastní pocity a jídelníček těch prvních těžkých dnů po Vyhnání. Pamatoval si, jak Jí po dával za vinu, jak Jí za to nenáviděl hlupák. V letech, staletích a tisíciletí, co přišli, byla jeho jediným sluncem, spolu sledovali pozvolna se měnící svět, přešli ho křížem krážem, slyšeli tisíce proroctví, viděli tisíce zázraků a všem se smáli. Přežili stovky válek a bitev, hladomorů a morů, epidemií, honů na křesťany, nájezdy kočovných kmenů a holocaustů a při všech plakali. Pamatoval si to všechno od nekonečně vzdáleného Tenkrát až po zvolna se blížíce Teď. Jeho jediný slunce. Opustila ho. Bez slova rozloučení, bez dopisu, bez důvodu. I to si pamatoval. Nehledal Jí. Věděl, že to nemá smysl. Zůstal sám, tak, jak to vlastně všechno začalo. Adam se zhluboka napil piva, co mu jeden z jeho nekonečných přátel čepoval do vlastního poháru. Nikdy vlastně nepochopil, co je na tom Svatým Grálu tak zvláštního. Aha, ten člověk na kříži tenkrát. Pamatoval si jak skučel a úpěl bolestí. Později nějakej idiot napsal, že o nic nežádal a nezavzlykal, pche, jen zkuste neřvat bolestí, když vám zarážejí do rukou a nohou železný hřeby! A jestli to ten člověk hrál, tak byl sakra realistickej. Prosil lidi o trochu vody, naříkal, zatímco krev mu stékala z ran a slunce pražilo. Ukřižovali ho vlastní lidi, který pár dní před tím, padali na kolena a vzývali mu slávu. Tou nejhorší možnou smrtí, jenom proto, že to ten chudák měl trochu popletený v hlavě ale proč na to vlastně myslí jo, ten grál. V tom houfu čumilů byl nějakej kšeftař a spočítal si, jakou cenu bude mít asi bezcenná plechová cetka, když se z ní napije mučedník. Ale to mu nestačilo. Chtěl krev. Později se zapsalo, že ta rána na boku toho chudáka byla od kopí řimskýho vojáka. Byl tam i Satan, viděl ho tam. Mohutná postava, zachumlaná v hrubých hadrech a opřená o hůl. Po tomhle představení se pozvracel a to bylo naposled, co se vůbec objevil na Zemi. Jo a toho kšeftaře postihla nějaká podivná choroba. Umíral dlouho a bolestivě. Ten pohár si Adam vzal, aby mu připomínal přirozenost člověka, která mu říkala, že jestli je na tom někdo hůř, on to rozhodně není. A pak ten člověk na kříži umřel, ale tim to všechno začalo. A tenhle Grál to je jenom symbol lidskýho ducha, plechovej pohár až po okraj plnej lidský zkaženosti. Všechny ty pověsti o hledání Grálu, čistotě myšlenek a svatých úmyslů, ho donutili vyprsknout smíchy. Adam v duchu připil Marku Twainovi, který jeho soukromá pozorování kdysi vyslechl a sepsal. Trochu tomu přidal vlastní vtip a postřehy, ale výsledek byl vcelku dobrý. Dopisy z planety země se to jmenovalo. Jeden z prvních výtisků měl doma s vlastnoručním podpisem autora. Vyšel z lokálu do deštivýho večera, pohár v kapse. To, že je to Adam, tedy První, by poznal málokdo. Spíš připomínal ospalého právníka, který měl těžký den, krizi středního věku a doma nevěrnou manželku. Adam věděl, co přijde za čtyři dny. Vlastně se docela divil, že to přišlo tak pozdě. Jemu to nevadilo. Bylo mu jedno, že umře, bylo mu jedno, co příjde pak. Netruchlil nad osudem lidstva, protože, to nemělo smysl. Snad jen trochu litoval toho, že svou soukromou knihovnu nerozšíří o další literární skvost a že to všechno zmizí v okamžiku, jako heh jako slzy v dešti. Tak to přece řek´ Roy Baty v závěrečný scéně filmu Blade Runner, ne? Adam měl pocit, že je opilý. Bylo by to poprvé za celou jeho existenci na Zemi. Další věc, u které se divil, že přišla tak pozdě. Ale i tak nechápal, co na tom lidi mají, ožrat se do němoty a pak vykládat, jak se skvěle bavili. Zastavil před ním zaběhnutý pes a hladově ho pozoroval. Tobě jsem dal jméno Pse zamumlal Adam, když pes odběhl. I to si pamatoval. Grál. Adam zastavil a vytáhl pohár zpod saka. Neviděl v ruce svatou věc, neocenitelnou historickou relikvii, vlastně když o tom tak přemýšlel, dost špatně se z toho pilo. Zavrtěl hlavou a mrštil pohárem do temnoty ulice, kam předtim odběhl pes. Ozval se náraz a bylo po všem. Tak skončil Svatý Grál, sen generací křižáků, církevních hodnostářů a jednoho archeologa, co tak strašně rád nosil bič a klobouk. Hej, občane, co tu děláte za nepořádek?! ozval se nedaleko hlídkující policista a zamířil paprskem baterky Adamovi do obličeje. I tobě jsem dal jméno Vole Váš občanský průkaz občane A Adam cítil Smutek. Tak jako tenkrát z toho, že je Sám. Jediná věc, kterou si přál byla, potkat Evu a říct jí, po všech těch letech, že ničeho nelituje. Kde byla Eva, všude byl Ráj.
U tohoto článku je 11 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
