|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Stalo se to v pondělí čtrnáctého dubna roku 1997. Vracel jsem se tehdy z jedné celkem vydařené párty, kde jsme oslavovali moje kulaté dvacetiny. Můžu vám říct, že to tenkrát byla pořádná pařba. Mejdan měl začít kolem osmý hodiny slavnostním přípitkem, ale jelikož jsme se všichni sešli už v šest, abychom do osmé hodiny vše stihli připravit, byli jsme už v sedm hodin pořádně zlitý a někteří z nás se ani nemohli udržet na nohou. Bez slavnostního přípitku by se ale žádná správná oslava neobešla, a tak zároveň s osmou hodinu všichni (ti co ještě mohli) tiše povstali a já měl říct nějakou krátkou ale výstižnou řeč, jak bych si představoval svoji budoucnost, jaký mám plány, koho bych chtěl vopíchat a kdy konečně chcípnout. Ani trochu se mi nechtělo troškařit, a tak jsem svými vizemi přiváděl své kamarády spíš k záchvatům smíchu, než k obdivnému mručení, ale to mi celkem bylo jedno. V duchu jsem měl všechny za blbečky a zase voni měli na oplátku za blbečka mě. Asi proto jsme si tak dobře rozuměli a všem to bylo u prdele. Asi tři minuty vydrželi dobrovolně stát, poslouchat mě a přitom se klepat smíchy. Vyprávěl jsem, že chci být arabský sultán, velký zvíře, obchodník s ropou a moje žena, asiatka, paní Chio Tan Chips Mohamedová bude pořádnej kusanec a že jí budu vojíždět alespoň pětkrát denně. Spolu budeme žít v paláci Zapadajícího slunce v Íránu a budeme spolu šťastně píchat až do smrti. Zajímavé, že mi tenkrát nikdo nevěřil. Přitom to bylo přinejmenším téměř reálné. Pak všechny začaly bolet nohy (lépe řečeno se jim podlamovaly), a tak řvali, abych už držel hubu nebo se smíchy zeserou z podoby. Raději jsem toho nechal, protože jsem netušil, kdo by se s tím chtěl uklízet. Pak se ke mě natáhla Serža, moje včerejší holka (včera jsem ji vopíchal poprvé) a dívala se na mě skoro žárlivým pohledem, kdo že je ta paní Mohamedová, jestli jí zná a kolikrát jsem jí měl v posteli. Ujistil jsem ji, že v posteli ani jednou, protože kdo to má pořád čichat, a tak pícham pouze na starejch matracích. Jenže to ji nestačilo a chtěla vědět, kdo ta ženská vopravdu je. Řekl jsem jí, že vona, si akorát změní svoje jméno aby lépe zapadla do íránské společnosti. Děkovně spokojeným pohledem se na mě usmála a dala mi takovýho francouzáka, že se mi zvedl žaludek div jsem ji nepoblil. Naštěstí jsem (pro ni, mě by to bylo celkem u prdele) žaludeční šťávy udržel a pouze jsem ji mocně do obličeje krkl. "Smrdíš", řekla, jakoby to byl objev století odklonila se ode mě. "No to je novinka, nech si to patentovat." zvedl jsem nos výš, aby viděla, kdo je tady pánem. Přestala si mě všímat a za chvilku se už cucala s Evčou, mou bývalou. Evča byla opravdu pěkná mladá holka a sám osobně jsem jí zbavoval panenství, za což mi byla vděčná, ale já ji nikdy ničím neobtěžoval, bral jsem to jako svoji povinnost, úděl od boha. Přestože byla tak nezkušená, neměl můj vztah s ní žádnou trhlinu a píchat jí byla opravdu slast. Nevím, co mě to tenkrát popadlo, že jsem ji musel ve spaní celou poblít. Dodnes si to vyčítám, protože takovou tygřici budu těžko hledat. Najednou mě kdosi poplácal po rameni, byl to Kašel. Poznal jsem ho tenkrát na střední škole, když ho ještě jako bažanta chtěli narvat do záchodu hlavou dolů. Vlastně jsme mu s Pionýrem zachránili čest. Kašel potom nějakou dobu kuckal a kašlal, proto to jméno. On to byl tenkrát velmi slušný kluk. Nekouřil, nepil ani nefetoval a svlečenou ženskou viděl maximálně na krabičce od tátových sirek. Zalíbila se nám jeho nezkaženost a po chvilce přemlouvání jsme ho začali vyučovat. Brzy rozeznal herák od perníku a máru kouřil pomalu nonstop až jsme ho museli začít omezovat. K čemu je mrtvej kamarád. Já mu pomohl zbavit se potupného panictví. Sice ne osobně, ale dohodil jsem mu Evču, která ho ale, když se i popáté udělal předčasně, poslala do prdele. Teď už to byl mazák a skvěle s náma zapadal do party. "Co jé?" otočil jsem se, aby mě konečně přestal klepat na rameno. "Poď na kulec vole." chvilku jsem váhal, ale stejně jsem se nudil, tak proč nejít. Ze zdi jsem vzal tágo a pomalu přešel do vedlejší místnosti, kde byl kulečník. Za okamžik jsme se tam mačkali všichni. Hráli jsme ale jen my tři nejlepší. Já, Kašel a Pionýr. Ostatní se neodvažovali prohrát, protože proti nám byli všichni amatéři. Za mohutného aplausu jsem jako první rozehrál. Většina "obecenstva" byla na mé straně. Serža, ale i Evča, Hany a Pipina mi fandili, jelikož jsem s nimi již dlouho nic postelovýho neměl a každá měla jinýho kluka. Bylo to divný, ale i Nataša, pohledná dívenka připomínající nevinnou ruskou prostitutku, se kterou jsem již dlouhou dobu ve při, mě fandila, i když to nechtěla dát najevo. Byla na mě naštvaná, protože jsem Blekymu dovolil vopíchat její fenku. A co jsem měl asi dělat? Co byste mu asi řekli vy, kdyby vás totálně zfetovaný černý kamarád s pětačtyřicítkou v ruce prosil, jestli může voject támhletu fenu. Taky byste příliš neprotestovali. Pejskovi nic nebylo, jen druhý den nemohl pořádně chodit a furt jen polehával, takže jsem nebyl sto pochopit její zlobu. Ale co, stejně se bála do zadku. Nač s takovou holkou trávit čas přemlouváním, když jiná ho na vás vycení bez řečí. Nechápal jsem ji, ale hlavu jsem si z toho příliš nedělal. Mezitím s velkým zpožděním k nám dorazil Pítrpen, člověk který chtěl všechno řešit spravedlivě a právě díky němu jsme se v partě ani mockrát neporvali. Tentokrát s sebou přivedl pěknou kost. Byla to kočička jak z Plejboje. Dlouhé blond vlasy, kozy minimálně čtyřky a nohy krásný jak mostní podpěry. "Představuju vám Lízu, je tu ve městě nová." představil nás Pítrpen. Nikdo se jí neptal proč ji říkají Líza, každému to bylo jasné. Vypadalo to, že jsem ten večer měl vohromný štěstí, protože mě téměř nespustila z očí. Málem jsem zapomněl na kulečník a nejraději bych celou sešlost rozpustil, ale to jsem nikomu nemohl udělat. Kulečník jsem sice nevyhrál, ale všichni mi stejně gratulovali, alespoň k prohře. V naší partě nikdo nenesl vinu, prohru neboi úspěch sám, nýbrž všichni dohromady a nikdy jsme s tím neměli problém. Každý se mohl na partu spolehnout, že ho nenechá v úzkých, ale taky se každý rád s ostatními rozdělil o svoje úspěchy. Hrdě jsme se proto nazývali Rychlé šípy a v některých směrech jsme určitě byli lepší než oni sami. Podíval jsem se na Seržu, asi jí vopravdu ten krkanec ležel v hlavě, protože se na mě zamračila a otočila na Džejára, hrdýho klouboučníka, který kdysi snil být kovbojem, ale jeho rodiče byli rezolutně proti, a tak se dal na fetování a vlastně nám všem zachránil životy. K nám do party se dostal náhodou, když k nám propadl totálně zfetovanej oknem. Vypadal, že je už nejmíň tejden mrtvej, tak jsme zavolali sanitku a mezitím se ho snažili přivést k životu. Po několika měsících strávených v nemocnici se z toho nakonec vylízal, ale moc mu nechybělo. A právě díky němu jsme si posvátně slíbili, že dáme od drog ruce stranou, alespoň v rámci party. Naprostá většina z nás s drogama tak skončila nadobro, včetně mě. Nedovede si představit, jaký jsme měli tenkrát strach už jenom proto, že se to samé mohlo přihodit i nám. Asi je s naším vztahem konec. Vůbec mi to vlastně nevadilo, stejně jsem byl rozhodnut dnes večer vojet Lízu. Zajímalo mě, jak moc fantasticky lízá, tak jsme spolu chvíli kecali a nakonec jsem s ní strávil celý zbytek večera. Když už byl cigaretový čmoud tak hustý, že by se dal krájet a pomalu nikdo se bez cizí pomoci neudržel na nohou a žvástal nesrozumitelné věci, bylo na čase naši sešlost rozpustit. Někdo odešel, někdo na to neměl síly. Já s Lízou jsme byli v té první skupině, i když nohy se nám pořádně podlamovaly. Ke mě domů to bylo kousek, jen pár ulic = deset minut šnečí chůze. Hlava mě sice pekelně bolela, v krku pálilo a sotva jsem něco viděl, ale byl jsem rozhodnut si to ještě tuto noc s Lízou rozdat a jí to určitě proti srsti nebylo. Dáme si kafe a budeme čilí jako rybky. Při plazení se přes jednu křižovatku nás jakási netlumená světla přibližující se obrovskou rychlostí vyvedla z míry. "Pozor auto!" křičela Líza, ale už bylo příliš pozdě. Kvílení pneumatik po asfaltovém povrchu a následný náraz jasně naznačovaly náš osud. Ležel jsem v krvi a nemohl mluvit, měl jsem zapadlý jazyk a pomalu se dusil. Líza ležící asi metr ode mě mumlala nesrozumitelná slova. Tušil jsem, že tohle je můj konec. Pomalu jsem slábl a cítil, jak mé tělo opouští duch života. Ještě jsem slabě zaslechl houkání sanitky a to byl také poslední zvuk, jaký jsem ještě při životě slyšel. Dnes mi mohlo být jednadvacet a mohl jsem si spokojeně šoustat s Lízou, která to díkybohu přežila, protože mi sem dnes ráno na hrob přinesla květiny. Tak tohle byl můj příběh z posledních chvil života. Fakt nevím, co bych vám ještě řekl a taky mě už tady z tý mramorový desky zebe prdel.
U tohoto článku je 13 příspěvků. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
