|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Rád bych se s vámi podělil o podle mne nevšední zážitek, který jsem měl tu čest (nebo spíš smůlu?) zažít, když jsem se, podobně jako řady podobných nešťastníků, rozhodl vyplnit daňové přiznání a následně ho poslat poštou. Vyplnění na tom paradoxně bylo ještě to nejjednodušší, což by mne ovšem předtím ve snu nenapadlo. Začalo to prozaicky. Přišel jsem na poštu, vzal si podací lístek a jal se v klidu vypisovat. Ještě než jsem ale došel ke stolku, všiml jsem si jedné ženy, která naprosto nepřeslechnutelným způsobem žádala někoho o tužku. Jeden pán se nad ní smiloval a doslova si tu tužku utrhl od papíru, protože zřejmě, podobně jako já, dával přednost několika minutám zdržení před jejím sladkým hláskem, patrně schopným zbořit panelák pouze svou intenzitou, a mimoto vyslovujícím jednotlivá slova nesnesitelně pppoooommmaaaalllluuu. S nervy ještě zcela nedotčenými panikou a víc pobaven než pohoršen jsem ostražitým zrakem přehodnotil fronty. Pravá fronta se mi zdála kratší, proto jsem se zcela v souladu se všemi logickými i nelogickými (tzv. Murphyho) poučkami připojil do levé fronty. Stále ještě zcela nekonsternován jsem přikývl na slova muže stojícího přede mnou, který bystře zareagoval na mou přítomnost za sebou a se slovy "hele mladej, stojím před tebou, jo" zmizel v nekonečnu. S klidným výrazem na tváři a inkriminovanou obálkou plus podacím lístkem v hrsti postupoval jsem spořádaně frontou. Vracejícího se muže jsem si málem nevšiml, takže on, ve snaze se zcela regulérně nacpat přede mne, málem utržil ránu loktem do oka. V poslední chvíli jsem naštěstí zaregistroval jeho politováníhodnou přítomnost a předešel jsem nežádoucímu incidentu. Fronta opět postoupila. S mrzutým výrazem na tváři pohlédl jsem na druhou frontu, která naprosto dle předpokladu vyměnila již svůj kompletní obsah nejméně dvakráte, a poté zaměřil svůj zrak zpět na "svoji" frontu, kde mezitím u okénka došlo k zajímavé situaci. Ona hlučná paní se způsobem, který si svou neurvalostí nezadal se špičkovými hráči amerického fotbalu, vecpala za šťastlivce, který byl právě na řadě, se slovy "mně tu držel místo jeden pán". Na vcelku logický dotaz prvního předběhnutého člověka, který pán, odpověděla, že tamten, co zrovna odchází z pošty. Ten s těmi žlutými pruhy na zádech. Letmým pohledem vzad jsem se ujistil, že takový člověk skutečně z pošty odchází, což ovšem samozřejmě neznamenalo zhola nic, jak se taky postižený člověk nešťastně pokoušel razantní ženštině vysvětlit. Bohužel se nesetkal s pochopením, neboť paní se slovy "ale on mi to slíbil!" zaujala bojovou polohu, tedy shrbila se před okénkem, neboť předchozí postava již - patrně úspěšně - vyřídila co měla, takže teď byla řada na ní. Co následovalo, nemožno popsati. Dvacet minut nejvyšší hrůzy a utrpení, které následovaly, by připravilo o rozum i otrlejší povahy než byli lidé ve frontě. Paní "pošta" za okénkem měla pozoruhodnou výdrž, s asertivitou podobným úředníkům zcela nevlastní postoosmdesáté na žádost hlučné zákaznice kontrolovala, jestli jsou její balíčky opravdu dobře zauzlovány - byly, to bylo překvapení - a postoosmdesáté jí vysvětlovala, že nemá dost peněz. Paní, samozřejmě. Ne úřednice za okénkem. Babička, která se ve vzniknuvší vřavě nenápadně přišourala z druhé strany k okénku se zjevným úmyslem obejít celou frontu a přečůrat všechny přítomné, už mou zcela zdecimovanou nervovou soustavou nemohla ani hnout. S povděkem jsem přijal poznámku sympatické paní středního věku, stojící za mnou ve frontě, která prohodila něco o štamprli, a pustil jsem se s ní do nezávazného rozhovoru, spočívajícího především ve střízlivém hodnocení situace a tápavého tipování situace v domácnosti neodbytné zákaznice. Když paní podotkla, že " ten její aby byl pořád v lihu" a já poměrně nezdvořile opáčil, že pravděpodobně taky je, zatímco ona vyřizuje poštu, došlo mi, že už to začíná zabíhat poněkud daleko a rozhodl jsem se zkontrolovat situaci u okénka. Ta se, naprosto v souladu s mým očekáváním, nijak výrazě nezměnila. Stál jsem ve frontě ještě dalších asi pět minut a smutně dumal o své alternativní budoucnosti v případě zvolení druhé fronty, když tu se najednou stal patrně zázrak, protože hřmotná madam ukončila své snažení u okénka - výsledek se mi nepodařilo zjistit - a odkráčela kamsi do neznáma. Babičku, neustále trpělivě čekající z druhé strany frony, ačkoliv mohla již před pěti minutami mnohem pohodlněji předběhnout tu druhou frontu, velmi razantně odpálkoval pán, stojící přede mnou, zjevně naprosto zdecimován vyvíjející se situací a evidentně pevně rozhodnut neudělat podruhé stejnou chybu. Vyřídil své náležitosti během minuty a zmizel. S milým úsměvem jsem nechal babičku, ať si probere s paní za okénkem co potřebuje, přesvědčen, že horší už to tak jako tak nebude a jestli bude, dobře mi tak. Kupodivu se ukázalo, že ta milá babička byla opravdu s úřednicí domluvena, jak se marně snažila předtím vysvětlit cholerickému pánovi přede mnou, a k vyřízení svých záležitostí jí stačilo pouhých třicet vteřin. Jsa v euforii, že jsem se konečně dostal k vyřízení svého pochybného úkolu a že se mi dokonce podařilo napoprvé správně odhadnout hodnotu mince, která po mně bude požadována, vyřídil jsem během chvilky svou záležitost a vydal se se sluncem v duši směr VZP. Tam mě čekalo hned několik překvapení. První bylo příjemné. Žádné fronty, žádné potíže, žádní lidé, nepočítaje v to úředníka-přepážkáře, jenž mi s milým úsměvem na rtech sdělil, že bych se měl asi taky na ten Přehled podepsat. Po bleskovém, několikavteřinovém zhodnocení situace svým mozkem, stále ještě napůl zdecimovaným hrůznými zážitky na poště, dal jsem mu za pravdu a vytáhl tužku, netuše, že za pouhých pět setin vteřiny mi dojde mnohem závažnější věc, totiž že jsem se v tom zmatku nepodepsal ani pod to daňové přiznání, které jsem právě za nemalých peripetií poslal doporučeně na Finanční úřad. Krve by se ve mně nedořezal. Úsměv mi ztuhl na rtech, ruka se zasekla vprostřed podpisu a jen spojenými silami mé vůle a naléhavými slovy úředníka se mi podařilo přimět ruku dokončit podpis bez větší újmy na vzhledu škrábanice. Nepřítomně jsem odevzdal tomu dobrému muži podací lístek jakožto doklad o podání daňového přiznání spolu s podepsaným Přehledem a až venku mne blesklo hlavou, že to byl ten nejpitomější nápad, který se dnes svévolně rozhodl vstoupit do mé nefungující makovice. Jestliže jsem kdy měl naději dostat ještě zpátky můj obětavě poslaný dopis dřív, než dorazí na místo určení, tak bez podacího lístku se ta naděje zcela jistě smrskla na setiny procenta. Polit studeným potem vydal jsem se na poštu. Způsob mého pohybu dal by se jistě zcela bez nadsázky nazvat zběsilým, střemhlavým až sebevražedným. Nebylo divu, že na poštu jsem dorazil v značně neuspořádaném stavu. Musel na mě být příšerný pohled. S rozcuchanými vlasy, nepřítomným výrazem v očích, s dechem, za jehož přerývanost by se nestyděl ani ten nejúchylnější pedofil při pohledu na šestiletou Marilyn Monroe, vpadl jsem do haly. Letmým pohledem jsem zjitil, že fronta se překvapivě nijak nezmenšila. Šokující skutečnost. Rychle jsem zaplašil všechny myšlenky na zaječí způsob řešení situace a přistoupil - zcela po nedávném vzoru milé babičky - z druhé strany k frontě, ve které jsem před ne tak dlouhou dobou stál. Vyhlédl jsem si sympatického mladíka, jenž se jako jediný z celé fronty netvářil, že by si mě s radostí dal k obědu v nudličkovém provedení, a jal se mu, patrně značně nesouvisle a nesrozumitelně, vysvětlovat svůj problém. Na mou první prosbu, jestli by mi nedal třicet vteřin, že si potřebuji pouze něco nutného zařídit, odpověděl vševědoucím úsměvem a slovy "to já taky". Nenechal jsem se odradit a hučel jsem do něj tak dlouho, dokud z mého zmateného vyprávění buď nepochopil, co mne potkalo, nebo neusoudil, že jsem v takovém duševním rozpoložení, kdy není radno se s lidmi hádat, nevím, každopádně mne pustil před sebe. Za okamžik se slečna přede mnou odporoučela a já stál, toho dne už podruhé, u skleněného okénka. Celá naučená řeč mi vpadla z hlavy, já se podíval na úsměvnou paní za pultíkem a najednou jsem vůbec nevěděl, odkud začít. Po slovech "podívejte, já mám takový problém" (byl jsem si jist, že dotyčná osoba ta slova určitě v životě neslyšela) mi došel dech a vypadl text. Chvilku jsem zoufale sbíral poslední zbytky zdravého rozumu po všech koutech lebky, kam v hrůze uprchl už před hodinou, a pak jsem ze sebe vysypal svou dnešní lapálii. K mému upřímnému zděšení se paní mile usmála, vytáhla koš s korespondencí a jala se v něm přehrabovat, ptaje se, který že dopis je ten můj. Po zkušenostech uplynulé hodiny mne taková ochota naprosto zaskočila. Naštěstí jsem zahlédl své nezaměnitelné písmo na jedné z obálek, nacházejících se v koši, a tak jsem duchapřítomně vykřikl "TAM!" až se polovina pošty po mně podívala a druhá se radši nepodívala. Paní sebou trhla, upustila obálku, kterou právě zkoumala, a dotkla se mnou označené obálky. Když jsem ji ujistil, že jde skutečně o předmět, kvůli kterému jsem celou proceduru podstupoval, s milým úsměvem mi ji podala. Srdce mi zaplesalo, když jsem přejímal tu drahocennou obálku, a naprosto ignoruje káravé pohledy lidí, odskočil jsem ke stolku a vytáhl dokument. No jistě, na místě, označeném PODPIS POPLATNÍKA se skvěl bílý, neporušený papír. Chvatně jsem naškrábl muří nohu, zcela nepochybně naprosto neautentickou s mým podpisovým vzorem, což bylo ostatně tak jako tak jedno, a po pěti minutách marného snažení opět zalepit obálku do původního stavu jsem rezignoval a podal obálku do okénka ve stavu, v jakém byla. Snad si s tím Česká pošta, Finanční úřad a vůbec rozsáhla česká úřednická mašinérie poradí, já jsem svůj díl odvedl. U tohoto článku je 3 příspěvky. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
