Chcete vidět většího vola?
01:35:29
29. bředna 2024
přihlásit | zaregistrovat
čerstvé rubriky
 »  Šílené zprávy
 »  Povídky
 »  Pohádky
 »  Písničky
 »  Fakta
 »  Ankety
 »  Horoskopy
 »  Poezie

 »  Textařovy sny
      a noční můry

Diskuzní fóry
 »  Přehled fórů
 »  Starší u fórů
 »  Starší u článků
 »  Registrace
press prdel
 »  Sexuální aféra
 »  Saddám uprchl!
 »  Překvapení z Kinder vejce!
 »  Potrat mozku
 »  pResident evil
 »  Láska sex a zvrhlosti III (253962)
 »  Návod na použití WC (154760)
 »  Jsou kočky cikáni? (151624)
 »  1. Vietnamský internetový obchod (133557)
 »  Řezali na holou malého blbečka (111767)
 »  Proč jít do Prdele?
 »  První článek
 »  První cenzura
 »  Realizační tým
vyhledávání










28. 3. 2002 - Costra  příspěvků: 132  čtenost: 20363
Živé duše
Upozornění: Povídka není legrační a ani se o to nesnaží.
Volně navazuje na mou starší povídku Mrtvé duše, která legrační byla (nebo se o to alespoň snažila).
---


Miluji svou dívku a ona miluje mě; zdálo by se, že až podsad je vše v naprostém pořádku. Zdání někdy šeredně klame.

Bylo to toho jarního voňavého večera, kdy jsem si vlastně uvědomil, co mi nejvíce v našem vztahu chybí. Marie mi ještě nikdy neřekla, jak mě má opravdu ráda. Možná je to ode mě trochu paranoidní, vždyť vím, že mě miluje celým svým srdcem, stejně tak jako já ji, ale ona mi to narozdíl ode mě opravdu nikdy přímo neřekla. Tenkrát by mě nenapadlo, jak hlubokou ránu v našem vztahu to může způsobit.

"Miluji tě Marie, miluji tě strašně moc."
"Hmm."
"Nevypadá to, že jsi rozuměla tomu, co jsem ti právě řekl."
"Ale čudlíku, ty jsi dneska zase nějaký přehnaně romantický."

Aby si člověk uvědomil svou lásku v druhého, musí ten druhý odjet hodně daleko a na hodně dlouho. Nejčastěji tam, kde vítr nefouká, slunce nepálí a stromy nerostou; do věčných lovišť. Já jsem ale věděl, že Marie je jiná, že mi dokáže říct, jak moc mě má ráda. Byl jsem si tím jistý, tak jistý.

Šli jsme tehdy spolu na oslavu dvacátých narozenin jednoho našeho potrhlého kamaráda, který si moc hlavu s tím, jak moc ho má jeho dívka ráda, nelámal. Měnil je co chvíli jako by to byly kryty na mobilní telefon.

A protože jsme měli dost času, posadili jsme se nejdříve v parčíku na lavičku a užívali si poslední paprsky slunce onoho jarního dne. Večer jako stvořený pro všechny romantiky. Držeje se za ruce jsme spokojenost s takovým okamžikem nemuseli jen předstírat.
"Marie, připadalo ti někdy, že ti v našem vztahu něco chybí?" po chvilce uvažování mám-li se na to zeptat jsem se na to přeci jen zeptal.
"Poslední dobou máš občas zvláštní otázky, víš to?"
"Protože tě moc miluji, ale zdá se mi, že si to tak neuvědomuješ, jsi to nejsladší na světě co mám."
"Neblázni čudlíku."
"Mluvím upřímně. A přestože vím, že mě miluješ stejně jako já tebe, nesnažíš se mi to nijak říct a ani to neulehčuješ mně."
"Někteří lidé mají pusu plnou slov a přitom jim skutek utek."
"Teď ale mluvíme o nás, o naší budoucnosti."
"Ale, snad bys kvůli tomu nechtěl spáchal sebevraždu."
"Stále nechápeš, jak je to pro mě důležité."
"Raději pojď čudlíku, jinak přijdeme pozdě," ukončila Marie náš rozhovor a v jednom měla pravdu, málem jsme přišli pozdě.

Po úvodním, a na můj vkus až dost dlouhém, přípitku, kdy oslavenec věštil svou budoucnost s humorem sobě vlastním, se celá naše pospolitá společnost rozpadla na malé kousky a začala se opíjet.

Po mé pravici sedící Marie se bavila se Seržou, přítelkyní oslavence, díky tomu, že jsem je chvíli vydržel poslouchat jsem se mimo jiné dozvěděl, že má pro něj přichystán moc pěkný dárek - dá mu košem. Říkala to téměř vítězoslavně, ale to, že náš dnešní hostitel byl pěkný číslo, věděl každý. Proto si také nemyslím, že by si z ní dělal velkou hlavu, podobné rozchody byly na jeho denním pořádku.

Marie se mě žertem zeptala, zda bych také raději nechtěl každý týden střídat novou holku. Odpověděl jsem něco ve smyslu, že bez lásky štěstí není a také proto bychom si ji raději měli častěji zdůrazňovat. Marie však toto téma ukončila tvrzením, že okecávat se musí pouze láska předstíraná, tu pravou, ze srdce, člověk přeci cítí.

Najednou mi začal někdo bušit do ramena, takové rány mě skoro vylekaly, tak jsem ho chytl za zápěstí a zkroutil mu ruku až to zakřupalo v kloubech. Pak jsem mu teprve viděl do tváře, byl to človíček, kterému nikdo neřekl jinak než Kašel. Začal hudrovat co blbnu a ať si jdu raději s nimi zahrát kulečník. Nějak jsem ten večer neměl náladu, ale rozhovor s Marií stejně nikam nevedl, tak jsem šel.

Za chvíli byla kolem kulečníku celá společnost. Kromě našeho hostitele jsem hrál ještě já, Kašel a další dva kluci, které jsem ani neznal. Všichni věděli, že kulečník hraji nejlíp, že tedy, i když už jsem nějakou tu skleničku měl v sobě, nejspíš vyhraju, protože ostatní toho měli v sobě už mnohem víc, všichni kolem nás vzbuzovali a fandili jak se dalo. I když ne zcela rovnoměrně, ale to se dalo očekávat, že mně jako jasnému favoritovi budou fandit nejméně. Jen Marie zůstávala absolutně chladná. Dívala se tak, jako kdyby v noci v liduprázdné ulici čekala na zastávce na autobus, který ne a ne přijet.

Náš oslavenec se skvěle bavil, neustále pomrkával na Lízu, sexbombu která sem dorazila těsně před kulečníkem jako časovaná puma, bylo evidentní, že jiskra mezi nimi už přeskočila, takže teď je už jasné, že Serža se svým efektním rozchodem pěkně ostrouhá, a to to měla tak pěkně naplánováno.

Vůbec mě nebavilo hrát a při pohledu na Marii jsem měl chuť tím tágem praštit a odejít, ale ovládl jsem se. Vždycky byla chladnější a já se uklidňoval, že alespoň neprovede nějakou hloupost, v zápalu nadšení nic nerozbije. Ale tohle už bylo příliš.

"Nechceš mi taky trochu fandit?" zeptal jsem se a lehce ji tágem šťouchnul do bříška. Odstrčila mě, div jsem neupadl. Hlavou se mi v tu chvíli honila pořádná bouřka, která v tuto chvíli přešla v uragán. Rozehnal jsem temno před očima a se zaťatými zuby se věnoval hře. Byl jsem tak vytočený, že jsem si ani nevšiml, že jsem vyhrál poslední hru a hledal po stole další koule.

To už však všichni všem gratulovali k prohře, výhře, či ani jednomu - prostě klasická příležitost, aby se s námi holky mohly poňuckat. Čekal jsem, kdy mi přijde pogratulovat Marie, myslel jsem si, že je to ideální příležitost, abych ji dal prstýnek a zároveň ji přede všemi konečně požádal o ruku. Marie nepřišla jako první, nepřišla ani jako poslední, a nepřišla ani mezitím.

Našel jsem ji až u stolu, u nějž jsme seděli na začátku, zrovna na něco přikyvovala Serže, počítám, že Serža pomlouvala svého expřítele a neskrývala své zklamání z jeho podlosti a rozvracení vztahů, jako kdyby to nevěděla od začátku. Jenom nechápu, proč do toho s ním ty ženské jdou, vždyť dobře ví, jaký je, asi je to tou jejich naivní představou, že ho dokáží změnit a právě tenhle pud je k němu tak přitahuje.

Poprosil jsem Marii o chvilku, že s ní potřebuji mluvit. Odpovědí mi bylo klasické: "Ale čudlíku, snad se zase necítíš uražen."
"Ne Marie, uražen se necítím, cítím se odstrčen a mám v srdci zmatek, nevím, jak zjistit, jestli mě vůbec miluješ."
"Co ti mám na to říct?"
"Třeba, že mě miluješ, ale jestli to nedokážeš, nevím, co ti na to mám říct já."
"Bolí mě teď z toho hlava, probereme to určitě zítra, ano čudlíku?"

Co jsem mohl dělat, řekl jsem tak dobrou noc a šel ven na čerstvý vzduch. Snažil jsem se o tom všem nepřemýšlet a opravdu počkat do zítra, Marie se snad umoudří a oba budeme zaručeně střízliví, říkal jsem si, prstýnek počká i do zítra.

Najednou mě dohonila Serža s tím, že mi musí něco důležitého říct. Trochu mě přejel mráz po zádech, vzpomněl jsem si, co se stalo když jsme spolu byly naposled sami. Kdybych se nenechal, stejně by mě znásilnila, a i když jsem ji předtím i potom pořád opakoval, že s ní nechci chodit, všem přátelům vyprávěla, jaký jsme skvělý pár, ten krátký románek s ní, po němž jsem ani netoužil, byl absolutní neštěstí. Samozřejmě se to stalo ještě předtím, než jsem poznal Marii.

"Co mi tak strašně důležitého potřebuješ říct?" otočil jsem se čelem a udělal raději krok vzad.
"Víš... jde o Marii..."
"Do mého vztahu s Marií se mi prosím nepleť," to bylo přesně to poslední, co jsem teď potřeboval.
"Ale počkej," chytla mě za ruku a já se pokusil z jejího stisku vyprostit, marně.
"Marie mi něco naznačila, myslela jsem, že to budeš chtít vědět."
Zpomalil jsem, "co ti teda Marie naznačila?"
"Když já nevím, jak bych ti to co nejlíp řekla..."
"Tak si to nech pro sebe," odvětil jsem a znovu přidal do kroku. Už jsem toho opravdu měl plné zuby.
"Marie má někoho jinýho," špitla Serža.

Ztuhl jsem a chvíli ani nedýchal. Ne to není pravda, projelo mi okamžitě mozkem a srdce se mi rozbušilo, tomu nevěřím. Nesmysl nesmyslů, Marie mě miluje, vím to, vím to, jenom mi to neumí říct.
"Zjistila, že pro ni nejsi ten pravý a jenom ti to neumí říct. Řekla mi to…"
"Ne, lžeš, to nemůže být pravda, vymyslela sis to!" V tu chvíli jsem byl na pokraji zhroucení, protože jsem tomu právě uvěřil. Začaly se mi podlamovat nohy, Serža mě odvedla k nejbližší lavičce, posadil jsem se a jen zhluboka dýchal a uvažoval, že to co říká, má hlavu a patu. Proč jinak by se Marie poslední dny ode mě takto oddalovala, pod různými záminkami odmítala intimně stýkat a celkově se chovala tak chladně. Neuměla mi nikdy opravdu říct, jak mě miluje a proto mi ani teď neumí říct, že už mě nemiluje.
"Řekni mi, co ti ještě pověděla."
"Nic moc konkrétního. Říkala ale, že neví jak ti to říct. Proto jsem si myslela, že bude pro vás dva lepší, když ti to řeknu já. A pokud ji opravdu miluješ, měl by ses podle mě s ní rozejít, jakoby to vzešlo od tebe. Mám o ní strach, sama to asi nedokáže, mohla by si kvůli tomu nějak ublížit."
Tomu jsem nevěřil, že by si mohla ublížit, na to byla dost silná, ale zbytek zněl celkem rozumně. Trochu jsem byl i překvapen tím, jakou má Serža upřímnou starost o Marii, přestože to jsou kamarádky už od základní školy, nikdy si, alespoň co vím, takovéto důvěrnosti nevyměňovali.
"Chtěl bych být teď sám."
"Chápu, já půjdu a kdybys cokoliv potřeboval, ozvi se. Nebo víš co, já ti zítra zavolám sama."
"Dobrou noc," řekl jsem v naději, že budu konečně sám. A Serža skutečně odešla.

Zvedl jsem se a šel co nejrychleji a co nejdál. Nechtělo se mi s kýmkoliv se už bavit a přemýšlel jsem co dál. Asi by bylo správné udělat to, co říkala Serža. Zítra Marii říct, že odcházím a pak hned odjet pryč z města, ale já to nedokážu. Nedokážu jí říct, že ji nemiluji, protože je miluji strašně moc, přestože by ji to asi pomohlo. Ale ona se tak změnila a přestože mě to tolik trápilo, nikdy jsem neuvažoval ani na chvíli, že bych ji měl ztratit. V ní jsem našel svůj smysl života a moc se těšil, až spolu budeme mít děti. Jenže o nich ze začátku nechtěla mluvit, shodli jsme se, že děti nechceme hned, tak tvrdila, že na podobné plány máme ještě dost času. V tom měla částečně pravdu, ale mě vždycky bavilo mluvit o budoucnosti, ovšem teď bylo jasné, že žádná budoucnost vlastně pro mě není.

Vešel jsem do metra, kde na to, že se blížila půlnoc, bylo poměrně dost lidí. Prošel jsem kolem líbajícího se páru a čím dál tím víc mi bylo jasné, že můj život bez Marie absolutně postrádá smysl. Průvan zesílil a spolu se sílícím hukotem oznamoval, že se vlak blíží do stanice.

Zbavit se všech problémů a strastí bylo tak snadné. Udělal jsem pět kroků dopředu, pak mírný skok, chvilka napětí v níž jsem ještě stačil uslyšet hysterický ženský křik, poté mě kvílící vlak srazil pod koleje a mé bezvládné tělo se srolovalo pod podvozkem. Byl jsem okamžitě mrtvý a ani to nebolelo. Vystoupil jsem ze svého těla a cítil se moc lehce, zbaven všech problémů a zlostí tohoto světa. Byl jsem hrdý na to, že jsem v tom zmatku nezpanikařil a má sebevražda se povedla. Cítil jsem zadostiučinění, jak jsem to všem nandal.

Na mém pohřbu však plačící Marie, když všichni odešli, zůstala u mému hrobu a řekla mi něco, s čím se nedokáži vyrovnat doteď. Byla těhotná a to dítě nečekala s nikým jiným než se mnou. Neuměla mi říct, že čeká dítě a bála se mé reakce, protože jsme se domluvili, že s dětmi zatím počkáme. Omlouvala se mi, že se poslední dobou ke mně chovala tak odtažitě, bylo to z toho, že sama byla z dítěte překvapená a nevěděla co na něj budu říkat já. Když pak brekem spadla na kolena, přišla k ní Serža, která celou dobu stála opodál, podepřela ji a s vlídným utěšováním odvedla pryč.

A v tu chvíli mi také došla celá má hloupost a naivita. Serža zřejmě z Marie ten večer páčila, co se mezi námi děje, protože si mé bezradnosti z její chladnosti také všimla. Marie jí určitě neřekla nic konkrétního, zřejmě jen, že je tu "problém", o kterém neví jak mi říct. A Serža se podle toho zařídila, sama si domyšleně vysnila, že se se mnou chce Marie rozejít a tam venku mi to v mé slabé chvíli dokonale zalhala. Nejspíš si myslela, že po rozchodu s Marií bych to s ní dal opět dohromady. Jaká blbost taková bolest.

Neuváženě jsem se vzdal nároku vést svůj život, dnes je tomu rok a Marie tu u mého hrobu byla, dokonce přišla s kočárkem a ukázala mi malého Roberta. Nádherného a roztomilého klučinu; bylo mu už pět měsíců. Srdce by mi zaplesalo, kdybych nějaké měl. Ale já svou lehkomyslností promarnil svůj život a zanechal na světě mladou vdovu s dítětem, s mým dítětem. Mohl jsem být šťastným tátou a místo toho jsem nešťastnou mrtvolou. Chtěl bych se moc vrátit, ale to nejde, nebo na dobro odejít, ale to také nejde, můj čas ještě nenadešel. A sebevraždu, povede-li se, lze spáchat opravdu pouze jednou.
Costra    anonymized
Šéfretraktor Prdele
další info o autorovi

U tohoto článku je 132 příspěvků.
» ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY «

Přidej nový příspěvek
jméno:    heslo *:
(* heslo slouží k autorizaci příspěvku pro registrované čtenáře - více info)
e-mail:
věc:

Tip: Chceš-li nový řádek bez mezery, stiskni Shift + Enter - za to může M$! :-)

Následuje složitý logický úkol pro kontrolu, že nejste robot nebo dement.
Do následujícího políčka napiště slovo prdel
Anketa
Na dovolenou pojedete...
do tuzemska.
hlasuj 6 % (774 halasů)
do zahraničí.
hlasuj 5 % (626 halasů)
do prdele.
hlasuj 82 % (10114 halasů)
co je vám dotoho.
hlasuj 7 % (807 halasů)
Koutek poezie
Letící deziluze
letí auto milá Marto
letí pařez to je nářez
letí židle i mé vidle
letí všechno moje madam
letí všechno jen já padám
(Costra)
Poslední fóry
Fakt hovno - 22. 5. 2023 - 12:50
To je hovno

[Větší kozy...]
Hovno - 19. 2. 2023 - 17:25
hovno

[Nový virus SRARS útočí]
prdel - 9. 7. 2022 - 22:10
prdel

[Můj pohřeb]
aaa - 28. 5. 2022 - 11:57
aaa

[Větší kozy...]
aaa - 28. 5. 2022 - 11:55
aaa

[Větší kozy...]
aaa - 28. 5. 2022 - 11:53
aaa

[Větší kozy...]
KOZY - 28. 5. 2022 - 11:40
asdasd

[Větší kozy...]
KOZY - 28. 5. 2022 - 11:31
asdasd

[Větší kozy...]

  » Starší fóry zde

© kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz
Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím.
Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání.